„Příběh má v terapii významnou roli. Už ten, se kterým přichází malý i velký člověk, má své hrdiny, hlavní linky i vedlejší epizody, zvraty v ději i smysl a poselství. Terapie poskytuje prostor, kde se tento příběh může vyprávět, rozšiřovat, nově chápat a částečně přepisovat. V tomto smyslu je i samotný terapeutický proces určitým příběhem hledání, proměny a uzdravování,“ říká psycholožka Renata Kolářová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Sama totiž s příběhy ve své péči – dětské psychoterapii – pracuje.

„V terapii si s dětmi pohádky a jiné příběhy vyprávíme, hrajeme a hledáme souvislosti s jejich vlastním příběhem. Mohou přinášet inspiraci, nové podněty a často ověřené zkušenosti. Dítě se může ztotožnit s některou postavou, s jejími potížemi, strachem, nejistotou nebo cestou přes překážky. Důležité také je, že příběh jim umožňuje dívat se na vlastní prožívání nepřímo, s bezpečným odstupem,“ pokračuje Kolářová.

Anglický spisovatel J. R. R. Tolkien (1892– 1973), autor Pána prstenů a Hobita, ve svých příbězích využíval téma obnovy – schopnosti vidět věci novýma očima – náhlého dobrého obratu a útěchy či radosti ze šťastného konce. Věřil, že dobrý pohádkový příběh může člověka osvobodit od omezení každodenního světa a nabídnout mu útěchu prostřednictvím nadějného obratu příběhu.

Prožít si něco bezpečně

Terapeutické příběhy pracují s metaforami a symboly. „Ty mají v psychologické práci velký význam, protože umožňují vyjádřit něco, co by bylo přímo obtížně sdělitelné. Metafora dokáže racionální porozumění propojit s emocemi, intuicí a představivostí. Vytváří most mezi tím, co dítě prožívá, a tím, co už je schopno uchopit, pojmenovat a sdílet,“ vysvětluje Kolářová s tím, že u dětí mají metafory zásadní roli v poznávání světa, sebe samého i mezilidských vztahů. „Dítě často myslí obrazně dříve, než dokáže přesně pojmenovat, co se v něm děje. Příběh mu proto pomůže uchopit zkušenost, která je zatím nejasná, chaotická či zahlcující,“ připojuje.

Metafory v příbězích také umožňují nadhled. „Dítě nemusí hned mluvit o sobě, ale může mluvit o hrdinovi, zvířeti, království, temném lese nebo cestě. Tím se otevírá bezpečný prostor k porozumění. Příběh může pomoci navodit vhled, nabídnout jiný úhel pohledu nebo rozšířit možnosti řešení,“ uvádí Kolářová, ale upozorňuje, že „příběh sám o sobě obvykle ‚neléčí‘ mechanicky. Jeho účinek záleží na kontextu, vztahu, citlivém doprovázení a také na tom, zda dítě příběh přijme jako svůj. Terapeutický příběh by neměl být návodem převlečeným za pohádku. Měl by spíše otevírat prostor, kde se dítě může s něčím setkat, něco si dovolit prožít a zpracovat vlastním způsobem.“

Za bezpečné a podpůrné považuje Renata Kolářová dobře vystavěné klasické pohádky a jiné ověřené příběhy, které provázejí děti několika generací. „Často nesou důležitá, archetypální témata – strach, odloučení, zkoušku, odvahu, nespravedlnost, proměnu a návrat domů. Jejich výhodou je, že nejsou příliš návodné. Dítě si z nich může vzít právě to, co je pro něj aktuální,“ poukazuje psycholožka.

Klasickou pohádkou se zabýval už rakouskoamerický psycholog Bruno Bettelheim (1903–1990) ve své knize Za tajemstvím pohádek (NLN 2000). V pohádkách spatřoval způsob, jak přiblížit dítěti vhodné chování pomocí postav, kterým dítě lépe porozumí. Pohádky podle něj působí na vědomou, podvědomou a nevědomou mysl. Bettelheim „představuje dobro a zlo, které se v pohádce nachází, ale i život, který není lehký a bez překážek. Překážky se dají vždy překonat, pokud se člověk nevzdá a bojuje. Pohádka pomocí příběhu hrdiny umožňuje osobní růst dítěte, dává naději do budoucna a může poskytovat větší útěchu než vysvětlování dospělých. Čtená pohádka pomáhá dítěti vyrovnat se s tím, čemu nerozumí, a rozvíjí jeho fantazii,“ shrnuje Bettelheimovy myšlenky Lucie Poskierová ve své diplomové práci „Uplatnění biblioterapie v knihovnách se zaměřením na pohádkoterapii“.

Podle Kolářové zase mohou být užitečné příběhy cíleně zaměřené na rozvoj dětské psychiky. „Nesou ale určité riziko: jsou-li příliš tematicky laděné či nápadně výchovné, může dítě vycítit, že je vedeno k určitému poznání, uvědomění nebo ‚správnému‘ postoji. Potom může příběh rychle odmítnout. Aby mohl fungovat, měl by přicházet jako pozvání a nabídka, nikoli jako skrytá instrukce,“ podotýká.

Jak na příběhy doma i ve škole

„Používání příběhů ve výchově není žádná novinka. Rodiče, učitelé i další průvodci mohou s příběhy pracovat tak, že je s dítkem čtou, naslouchají mu, povídají si o tom, co ho zaujalo, co mu bylo blízké, čeho se hrdina bál, co potřeboval nebo co mu pomohlo. Mohou klást otázky, které rozšiřují zorné pole dětí. Neměli by ovšem dítko tlačit k předem připravenému závěru,“ zdůrazňuje psycholožka Kolářová.

K používání příběhů doma a ve škole není podle ní nutné mít psychologické vzdělání. „Je to přirozená součást běžného kontaktu s dítětem. Současně ale nelze očekávat, že rozhovor o pohádce – ať už klasické, nebo takzvaně terapeutické – dítě uzdraví z vážnějších duševních potíží. Proto jsem opatrná s označováním příběhu jako ‚léčivý‘ nebo ‚terapeutický‘. Příběh může podpořit, pomoci něco pojmenovat, přinést úlevu či naději, ale nenahrazuje odbornou pomoc, kde je potřeba,“ upozorňuje.

J. R. R. Tolkien, autor Pána prstenů, o pohádkách 

Říše pohádek je široká, hluboká i vysoká a plná nejrůznějších věcí: najdeme v ní různá zvířata a ptáky; moře bez břehů a nespočet hvězd; krásu, která je kouzlem, i všudypřítomné nebezpečí; radost i zármutek ostré jako meče. V této říši se člověk může snad považovat za šťastného, že se do ní dostal, ale právě její bohatství a podivnost svazují jazyk cestovateli, který by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam je, je pro něj nebezpečné klást příliš mnoho otázek, aby se náhodou brána nezavřela a klíče se neztratily. 

Ukázka z knihy Pohádky (Winston Smith 1992)

Charakteristika „kouzelných a terapeutických pohádek“ 

Pohádky tvoří zcela zvláštní svět. S jejich pomocí se dítě učí pravidlům, která vládnou ve skutečném světě, a seznamuje se s různými modely chování. Pohádky však především probouzejí vnitřní svět dítěte a poskytují mu mnoho radosti. Umožňují ztotožnit se s hrdinou a prožívat stále nové a nové příhody a emoce. Pohádkový svět se řídí pravidly dobra, které vždy vítězí. Šťastný konec poskytuje dítěti, které se cítilo být hrdinou nebo účastníkem příběhů, příjemný pocit úspěchu. Všechny pohádky – nezávisle na tom, zda jsou to pohádky vycházející z folkloru, nebo moderní současné pohádky – mají některé rysy společné. Je to magická skutečnost viděná očima dítěte a fiktivnost příběhů.

Ukázka z knihy Příběhy, které léčí od Marie Molické (Portál 2007)