„Víra v Boha a její praktikování je v životě každého věřícího zásadní otázkou a zároveň otázkou vztahu, kdy člověk potřebuje sdílet svou víru s nejbližšími. Často se ale setkáváme s tím, že člověk chodí na bohoslužby sám, bez ostatních členů rodiny,“ uvádí Marta Luzarová, klinická psycholožka z Rožnova pod Radhošťem.

„Ti, kteří zůstali doma, nemusí být nutně nevěřící. Někdy tvrdí, že v Boha věří, ale nepotřebují k tomu církev, kostel, protože ‚Bůh je přece všude‘,“ upozorňuje psycholožka a připouští, že „osamělý věřící často zažívá v rodině různá protivenství, někdy je jeho chození do kostela ostatním pro smích. Vydržet v této pozici vyžaduje velkou odvahu a vytrvalost.“ Zároveň připomíná, že nelze nikoho nutit, aby přijal poklady víry – všichni jsme dostali při narození od Boha dar svobodné vůle, což musíme respektovat.

Svou roli v této nelehké situaci hraje i to, že jako věřící považujeme mši svatou, blízkost Boha v eucharistii za velký dar. A přirozeně bychom si přáli, aby z těchto pokladů mohli čerpat i nejbližší. Můžeme se i obávat o jejich spásu, když se Bohu vzdalují. Cítíme za ně zkrátka odpovědnost.

K lásce nelze nutit

„Dá se říci, že situace, kdy jeden člen rodiny chodí do kostela a ostatní ne, představuje velkou výzvu,“ říká pastorální teolog Mons. Aleš Opatrný a hned upřesňuje, že předělávat ‚nechodiče‘ či dávat najevo nespokojenost ke změně nepomůže: „Jde o výzvu k růstu zrající lásky. Takové, která druhého přijímá, respektuje jeho svobodu, a hlavně důstojnost. Jinak řečeno – je třeba pracovat na tom, aby ten, kdo do kostela nechodí, nebyl ani ponižován nebo otravován naším naléháním.“ Takové přijetí „nechodiče“ podle něj ale také vyžaduje důvěru a trpělivost. Jednak důvěru Bohu, že i dotyčného Bůh miluje, čeká na něj a třeba se o něj stará tak, že to ani nevíme. Dále důvěru ve smysl naší pravdivé a vytrvalé lásky k tomu, kdo s námi sdílí rodinu, ale ne projevy víry a za koho se modlíme. A nakonec trpělivost, když neuvidíme nic hned ani za chvíli, ba to možná bude až za hranicí smrti. „Z vlastní zkušenosti víme, že láska, důvěra a trpělivost jsou cenné skutečnosti, k nimž docházíme vírou, ne nucením,“ uzavírá Aleš Opatrný.

Podobně se k zodpovědnosti za nejbližší staví zmíněná psycholožka Marta Luzarová: „Máme důvěru, že naše modlitby a oběti budou vyslyšeny. Bůh nebude nikdy nikomu brát jeho svobodnou vůli, ale svou láskou může proměnit srdce i toho nejzatvrzelejšího člověka.“ A dodává, že otevřeme-li se sami Boží lásce a po příchodu z kostela druzí uvidí, že jsme plni pokoje a radosti, bude pro ně tento postoj mnohem přitažlivější než smutek a výčitky.

Přicházet do kostela s radostí

Nakonec přinášíme svědectví dvou farnic. „Každému se může stát, že se cítí v kostele sám. Třeba je vyčerpaný, ztratí blízkého, nerozumí si s druhými, ‚nesedne‘ mu kázání. Je krásné, když rodina chodí do kostela společně, jenže někdy to tak není. Dříve jsem žila s rodinou ve své farnosti, ale později se mi tak nějak stalo, že jsem docházela do kostela sama, a navíc jinam – do farnosti, která mě více posilovala. Manžel pracoval v zahraničí, děti odrostly. Přátelé se za nás modlili, a teď je to jinak: s manželem jsme začali zase společně chodit do kostela. Vím, že v jiné farnosti to může být lepší, ale člověku samotnému je smutno. A také jsem poznala, že jsme jen lidé a nic není ideální,“ uvádí Jana ze Zlína (redakce zná její plné jméno).

A brněnská farnice Karolína Dvořáková nadějeplně uzavírá: „Někde jsem slyšela, že když jdeme s vírou do kostela, můžeme v srdci přinést každého, na koho myslíme: celou rodinu, celou ulici, celé město i celý svět. A přicházet tam s radostí – že zrovna já můžu přinést ve svém srdci k Ježíši ty, kdo za ním do kostela zrovna nejdou. Každý z nás může obětovat na oltář vše, na čem mu záleží, a věřit, že Bůh vše promění. Není to vždy hned vidět, ale pro Boha čas neexistuje. A každý náš dobrý skutek a dobrá vůle je nejcennějším pokladem. Bohu se nikdy nic nevymkne z rukou, i když to ještě nevidíme – a možná plody naší snahy uvidíme až na věčnosti.“