Vrozené charakterové dispozice, vliv domova a vzor rodičů utváří naši osobnost a na první pohled se může zdát, že jen ti, kteří „dostali“, mohou také „dávat“. Přesto platí, že „dobrovolníkem se člověk nerodí, ale spíš postupně stává“, říká psycholožka a psychoterapeutka Erika Panenková a upřesňuje: „Myslím si, že dobrovolníkem se může stát opravdu každý z nás. Samozřejmě jsou velmi důležité vzory lidského chování těch, kdo nás vychovávají, zda k lásce k druhým, nebo spíše k obezřetnosti, ale i ti, kdo nemají základní důvěru ve svět od malinka, mohou v dobrovolníky vyrůst.“

Psycholožka Panenková, která se věnuje profesionální podpoře dobrovolníků a dlouhá léta sama dobrovolnicí byla, říká, že má zkušenost s mnoha těmi, kteří předpoklady pro službu dobrovolníka nejprve neměli. Byli to spíše introvertnější lidé, málomluvní nebo vůbec s obavou mluvit k druhým, byli doslova vevnitř „stažení“, se zaměřením spíše jen k sobě samým. „Ale pak jsem viděla jejich obrovský rozvoj. Během dobrovolnictví rozkvetli, naučili se komunikovat, být s druhými a být tam hlavně pro ně.“ Velmi důležité pro tento rozvoj ovšem je, jak dodává psycholožka, aby měli pomoc koordinátora, zastřešující organizace, která službu dobrovolníků definuje, chrání a dlouhodobě podporuje. Tato služba bývá podle ní často náročná i tím, že je většinovým okolím ne vždy pochopená a přijatá. „Dobrovolníci jsou odlišní od většinové společnosti tím, že pomáhají zadarmo a ve svém volném čase,“ připomíná. Dobrovolnictví ve zdravotnických a sociálních službách se řídí zákony, metodikami a doporučeními příslušných ministerstev.

Na této straně ale nabízíme pohled trochu jiných dobrovolníků – těch, kteří pomáhají na nejrůznějších církevních akcích. Často jde o jednorázovou pomoc, přesto, jak říká jedna z dobrovolnic Vlaďka Michalíková, „čím více člověk pomáhá, tím více se stává srdcařem“. A také podle Vojtěcha Orlíka, dalšího z oslovených, „dobrovolník rozvíjí svá 3P, tedy přívětivost, přejícnost a prozíravost“. A připojuje: „Je skvělé pracovat s lidmi, kteří v druhých vyvolávají pocit přijetí a dobré nálady. Přejícnost je v tom, že nechci jen přihlížet, chci pomoci a nevadí mi, že dneska to nebude o mně. Církevní akce přece mají zasít semínko do budoucna, což souvisí i s posledním P, tedy prozíravostí. Dobrý dobrovolník přemýšlí za hranicí konce akce.“