Mezi ně patří také výuka náboženství.

Přinášíme stranu věnovanou těm rodičům, kteří v těchto dnech plánují mimoškolní aktivity svých dětí a chtějí je svěřit také do rukou katechetů, aby je spolu s nimi vedli k poznání, že byly stvořeny „k Božímu obrazu“. Často si totiž leckterý rodič klade otázku, jak správně vychovávat ve víře. „Odpověď není jednoduchá, závisí na tom, co pro tazatele znamená být křesťanem,“ říká katechetka Marie Zimmermanová, jejíž text níže osvětluje základy katecheze: jít cestou ke Kristu, vést děti ke svátostem.

Před katechety pak stojí nelehký úkol, kdy po této cestě musí sami kráčet, aby mohli děti doprovázet. Ani samotná hodina náboženství není klasickou výukou, jak ji známe ze školních lavic či sportovních hřišť. „Než jsem si zvykla, že ne každá hodina náboženství dopadne podle mých představ, prožívala jsem chvíle zklamání a pochybností,“ říká Ivana Trefná, knižní redaktorka, která se dlouhá léta věnuje také dětské katechezi, nyní ve farnosti v pražských Stodůlkách. „Po jedné mši svaté ke mně přišla maminka malého čipery z mých hodin náboženství a vyptávala se: ‚Ivo, co jste na náboženství dělali? Kája byl několik dní jako vyměněný.‘ Dokonce prý sám ochotně utíral nádobí. Neměla jsem tušení, co se mohlo tohoto ‚častého rušitele‘ natolik dotknout, že zvládl na pár dní změnit své chování.“ Katechetka si nebyla vědoma ničeho výjimečného, ale – jak sama říká – tehdy pochopila, že pro hodnocení těchto hodin nejsou její momentální pocity důležité. „Vždyť nevím, jak a kdy se Bůh dotkne duše dětí, jak použije mou snahu, mé vědomosti, a především můj vztah k dětem. Takže i když někdy odcházím z hodiny s velmi smíšenými pocity, nevěším hlavu. Bůh je vždy větší a přikrývá mou nedokonalost. Už se nebojím, že něco zcela pokazím. Jen prosím, abych se stala užitečným nástrojem v Boží ruce,“ dodává.

Pět minut, které trvají dvacet

Tyto hodiny ovšem neskončí odchodem z fary. Ivana Trefná totiž pokaždé děti doprovází k zastávce autobusu. A jak říká, uvědomila si, že hodina náboženství pokračuje i v těchto chvílích, a běžně několikaminutová cesta se tak protahuje. „V semknuté skupince děti pokračují v rozhovoru, a především se doptávají, jak správně řešit z pohledu probíraného tématu na faře svou situaci, kterou prožívají ve škole, mezi kamarády nebo doma,“ vysvětluje katechetka. A bývají to rozhovory intenzivní, někdy velmi důvěrné. „Těším se na ně, ale zároveň mi dávají pořádně zabrat. Nemohu se připravit, nevím, s jakou otázkou, pochybností, trápením nebo potřebou ujištění přijdou. Ale ani dokonale připravenou hodinu náboženství bych s tím nemohla srovnat. Prožíváme vzájemnou otevřenost, důvěru, respekt,“ uzavírá Ivana Trefná.

A doplňuje, že plány a cíle hodin jsou jistě potřebné, ale bez důvěryplného a respektujícího vztahu se mohou někdy stát marným úsilím. Je dobré plánovat každou hodinu, ale zároveň počítat s tím, že vyjde „plán“ dětí. A že na blízkou autobusovou zastávku, vzdálenou pět minut chůze, se může jít i krásných dvacet minut.