Vydání: 2021/22 Čeští bohoslovci ministrovali papeži, 25.5.2021

Naši sousedi a kamarádi o nás katolících vědí, že „chodíme do kostela“. A že „věříme na Pána Boha“. Někteří ale žijí už třeba ve třetí generaci úplně mimo naši zkušenost, jak to v kostele vypadá, a často sotva tuší, co v něm vlastně děláme. Dochází nám to? Pro věřícího člověka je totiž kostel známé a bezpečné zázemí, kam chodí rád na dostaveníčko s Pánem Bohem. Ale co ti ostatní?
Někteří věřící lidé by prožitky blízkosti Boha v kostele navíc chtěli sdílet se svým „nevěřícím“ okolím. Třeba já. Nejsem však hňup, abych si myslel, že to jde zařídit nějakou příručkou či návodem k použití. Ale říkám si, že takováhle předběžná informace rozptýlí obavy z neznáma a pozve k nahlédnutí za chrámová vrata. A třeba povede i k tomu setkání, které tam prožíváme my domácí.
Pamatuji si, jak jsem jako dítě ve Rtyni v Podkrkonoší ustrašeně nahlížel k husitům, abych zjistil, jak to u nich vypadá. Normálně jsem se bál neznámého! Ten pocit jsem si připomněl, když jsem se do této knížečky pouštěl.
Moji přátelé to říkají úplně „na férovku“: „Co když nebudu vědět, kam si v tom kostele mám sednout, kam jít, co dělat, co když ode mě budou něco chtít, někdo na mě promluví… Neumím si sedat, vstávat, dělat ty vaše kříže, modlit se. Vy tam všelijak klekáte, podáváte si ruce. A tuhle mě vyhodili, že jsem v tílku. Co když mě tam bude někdo ‚prudit‘?“ Já se jim ovšem vůbec nedivím, protože, jak jsem naznačil, kostel prostě neznají z rodiny, ze školy – odnikud. A ruku na srdce: my katolíci zas až tak přívětiví nejsme. Kdo z nás kdy v kostele přivítal, oslovil nebo aspoň pozdravil náhodného návštěvníka? Mám naději, že dát někomu do ruky tuto knížečku by mohl zvládnout prakticky každý.
Jsem z Podkrkonoší, takže bych to shrnul heslem naší tradiční lokální pohostinnosti: „Přijďte pobejt!“ Když od nás z domu odchází spokojená návštěva, jsem vždycky šťastný jak blecha. Přitom ale nečekám, že ti lidé začnou vařit a pít podle mého gusta, mít mé názory a náhledy na svět, žít jako já. Ale že přijdou zas. A budeme si třeba rozumět. To by mi úplně stačilo i s kostelem. Byl bych zkrátka rád, aby se lidé nebáli přijít a kouknout, co se uvnitř děje. A z katolíků aby se stali „lidé Noci kostelů“, během které jim to pozoruhodně jde: pozvat, přivítat, pohostit.
Nadšený bych byl, kdyby posloužil nejen našim nevěřícím přátelům, ale také třeba učitelům v rámci hodin vlastivědy nebo základů společenských věd, při přípravě lokálních školních projektů o výtvarném umění, historii, náboženství i místní kultuře. Rovněž ke konci školního roku, kdy se do některých chrámů vydávají školní výpravy, může být taková publikace docela užitečná. Při zmíněné Noci kostelů vstupují do chrámových prostor lidé, kteří by si rádi odnesli „informační konzervu“ a mohli se ke smyslu a významu jednotlivých částí chrámu ještě jednou vrátit. A v neposlední řadě by mě těšilo, kdyby knížka posloužila kněžím a třeba i biskupům v kontaktu s občanskou společností. Například aby jim příště nepřišel starosta, pan řídící, primátor, nebo dokonce ministr v klobouku až před svatostánek. Kněží pak jistě ocení, že budou mít v ruce pozvánku do kostela pro ty, kteří tam obvykle nechodí.
Jejich dílo je skvělé. Někdy v novinách při uzávěrce hudrám, když potřebujeme zpravodajskou fotku a musím se probírat snímky, které mi připadají pro ten účel zbytečné. Když jsme si ale s fotografkou Martinou Řehořovou sedli nad fotografickou galerií Člověka a Víry a vybírali, naopak jsem jásal. Něco málo snímků vzniklo „dodatečně“. Bez jejich fotek by ta knížka nebyla tak pěkná.