P. Josef Toufar se vrátil do Číhoště

Tisíce lidí se o víkendu sjely do vesničky Číhošť na Vysočině, aby byli svědky slavnostního pohřbení ostatků místního faráře P. Josefa Toufara, kterého před 65 lety umučila komunistická Státní bezpečnost.

Vydání: 2015/29 Papež ukončil nejnáročnější cestu, 14.7.2015, Autor: Jiří Prinz

Takový nával poutníků Číhošť ještě nezažila. Do obce se autem nedá vjet, stovky vozidel, které se sjely z celé republiky, se sem prostě nevejdou. Jako parkoviště tak slouží rozlehlá pláň na kraji obce.

Ani v Číhošti samotné to není s prostorem o mnoho lepší. Lidí je tolik, že náves před kostelem pro sledování slavnostní nedělní bohoslužby nedostačuje, a pořadatelé tak musí po vesničce čítající normálně něco málo přes tři stovky obyvatel rozmístit dvě velkoplošné obrazovky.

Spravedlivého zloba nezlomí

Hlavním celebrantem zádušní mše svaté je královéhradecký biskup Jan Vokál. Na úvod bohoslužby poutníkům připomíná pohnutý osud kněze, který měl být vymazán z paměti národa. Jeho ostatky neměly být nikdy nalezeny, natožpak pohřbeny. Vše ale dopadlo poněkud jinak. „Pohřbíváme dnes muže, který nám může být vzorem kněžského povolání. Víme, čeho bylo Toufarovo zavraždění znamením: že spravedlivého zloba nezlomí. Zlo a hřích, pýcha a nenávist nemají poslední slovo,“ říká biskup Jan Vokál.

Komunistické snahy zabránit pohřbení číhošťského faráře si všímá ve své homilii i kardinál Dominik Duka. „Pohřeb je jedním z rysů, jímž se člověk odlišuje od celé přírody,“ říká kardinál a dodává: „Kam zařadit nový český zvyk – nepohřbívat své blízké? Položili jsme si někdy otázku, že tímto způsobem zrazujeme své lidství?“

Bohoslužba končí. K mikrofonu na provizorně zřízeném pódiu postupně přichází několik osobností, které mají na návratu Josefa Toufara do Číhoště největší zásluhy: jeho praneteř Jitka Cvetlerová, publicista Miloš Doležal (ten zde navíc představil novou knížku Toufarových kázání „Vrátíme se do otcovské náruče“ vzniklou k této příležitosti) či postulátor procesu Toufarova blahořečení P. Tomáš Petráček. „Když jsme sem přinesli schránu s ostatky, nemohli jsme pohnutím ani mluvit. Bylo velikým privilegiem, že jsme u toho mohli být,“ říká za všechny P. Petráček.