Jak vaše kniha vznikala?

Původně jsem chtěl představit arcibiskupa přes jeho texty a doprovodit je krátkými rozhovory, ale když jsme se do nich pustili, ukázalo se, že má co říct a že stojí za to, abychom to zaznamenali. Proto jsme nakonec udělali knižní rozhovor doplněný několika nejdůležitějšími texty. Také jsme rychle zjistili, že jeho kancelář se ke vzniku knihy moc nehodí, protože za arcibiskupem přicházejí lidé s různými úkoly a také samo prostředí svazuje – jsme zvyklí tam řešit pracovní věci a mít porady. Řekli jsme si, že pokud ta knížka má za něco stát, musíme ji vzít i trochu jako odpočinek. S panem arcibiskupem mám společné, že volný čas rádi trávíme pohybem, a tak jsme spolu vyráželi na procházky po střední Moravě a povídali si za chůze. Někdy bylo trochu nepříjemné držet ve zmrzlé ruce mobil s diktafonem, protože rozhovory vznikaly od listopadu do února, a při stoupání do kopce člověku dochází dech, ale vše jsme nakonec zvládli. Atmosféra při chůzi se do knížky propsala a pomohla k větší otevřenosti.

Co tě nejvíce překvapilo?

Asi nic zásadního. Známe se spolu už šestnáct let. Na arcibiskupství nastoupil o rok dříve než já. On do pozice generálního vikáře, já jako tiskový mluvčí. Hodně jsem toho o něm věděl, což byla drobná výhoda, že jsem si nemusel tolik dělat rešerše. Překvapení bylo spíše v drobnostech. Třeba jak dokáže otevřeně mluvit o některých tématech nebo nahlížet na události ze svého života dnešníma očima.

Která pasáž byla pro tebe nejsilnější?

Překvapilo mě, jak silně v jeho životě i po čtyřiceti letech rezonuje vojna. Všechno, čím si tehdy jako dvacetiletý chlapec ze Slovácka prošel, když ho poslali do Mariánských Lázní do lidové armády, kde zažil šikanu. I po těch desítkách let je to něco, co ho tehdy silně formovalo, byť to mělo negativní vliv, s nímž musel nějak naložit. I dnes je ale vidět, jak to dokázal využít k duchovnímu růstu.

Vaše kniha není jen plná rozhovorů. Na konci má přílohy. Představíš je?

Vybrali jsme zásadní texty z jeho dvouletého působení v čele arcidiecéze. Třeba první kázání ze mše svaté 13. dubna 2024, kdy se ujal úřadu, a potom některé jeho pastýřské listy. Pro mě jsou zásadní tři, které jsou spojené se smířlivými úkony, které arcibiskup vykonal v Jubilejním roce 2025. V prvním se omluvil všem obětem zneužívání v církvi (což tehdy bylo spojeno i s kajícím obřadem), ve druhém se na Zelený čtvrtek omluvil kněžím z arcidiecéze za to, co jim způsobil jako biskup, který je musí přesouvat na různá místa a nemůže ani vědět, jaké bolesti tím vyvolá. Touto omluvou se pokusil napravit vztahy a zároveň kněze vybídl, aby i oni udělali něco podobného ve svých farnostech. A třetí list je vlastně historický. V den 340. výročí upálení šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera se omluvil za čin svého předchůdce, biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelkorna. Lautnera sice odsoudila světská moc, ale měla na tom svůj podíl i církev. Arcibiskup projevil lítost nad smrtí nejen statečného kněze, který se zastal obětí čarodějnických procesů, ale také stovky lidí, kteří byli upáleni v procesech na Velkolosenicku a Šumpersku.

Co dalšího v knize najdeme?

Kromě krásné fotografické přílohy, která je uprostřed knihy, aby dala odpočinout před dalším čtením, jsou na konci kratší texty. Třeba od šesti lidí, kteří znají arcibiskupa z osobního nebo profesního života – ať už je to jeho předchůdce a dnes emeritní arcibiskup Jan Graubner nebo jeho rodná sestra Anna Reňáková, která vzpomíná, jak byl ostýchavé dítě a potřeboval vedle sebe ráznou sestru, která by se ho zastala. Kromě dalších lidí je tu vzpomínka arcibiskupova kamaráda už z kněžského semináře P. Michala Pořízka nebo jeho osobního trenéra.

Jiří Gračka, Josef Nuzík: Na život není nikdo sám (KNA, 2025)