Označení „zvací dopis“ má v nejnovějších dějinách našeho národa spíše negativní vyznění a vede nás ve vzpomínkách k okupaci země v roce 1968. Ve zvacím dopise z poloviny 9. století moravský kníže Rostislav byzantskému císaři Michalovi III. sděluje spíše pozitivní skutečnosti a chce přimět adresáta rovněž k pozitivnímu kroku ve prospěch našeho národa: …náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru… (Život sv. Konstantina-Cyrila, XIV.).

Odřekl se tehdy náš lid opravdu pohanství? Úžasná a rozmanitá architektura našich chrámů ve městech i na vesnicích by tomuto tvrzení mohla přitakat, ovšem realita je spíše jiná… Mnohé jazyky mají pro slovo „církev“ a „kostel“ tentýž výraz (Ecclesia, Church, Kirche, Eglise…). Naše české „kostel“ pochází z latinského „castellum“, tj. hrádek nebo tvrz. Je zvláštní, že právě tohle utkvělo v myslích lidu na našem území od počátku křesťanství: co se děje nahoře v „castellu“ – to je pro pány. My, prostý lid, máme svoji víru. Boží slovo přichází shora, je tedy jen pro horní vrstvu. My se tomu máme sice podrobit, ale nechce se nám… Kolik pohanských prvků se nacházelo v životě lidu ještě v době svatováclavské a svatovojtěšské v následujícím století. Nemluvě o době současné! Proto u nás chápání církve jako živého a životodárného organismu chybí. Proto možná averze ke kostelu, k místu, kde se toto společenství shromažďuje. Proto ještě větší averze k samotnému společenství zvanému církev. Možná je pro mnohé příliš lidská, výstižněji formulováno – hříšná. Pro někoho možná příliš božská, vzdálená realitě života. A tak křesťanství žije v myslích mnohých našich současníků, ale spíše skomírá, živoří, nepočítá se s ním, přesto je tady… Vždyť celý národ pravidelně slaví jako státní svátek křesťanské Vánoce, Velikonoce, sv. Václava, slavnost našich věrozvěstů či kazatele Jana Husa… Nicméně vědí všichni, co a proč slaví?

Ateismus po česku

Pánové Smoljak a Svěrák to krásně vyjádřili v postavě Járy Cimrmana – byl „takovým ateistou, až se bál, že ho Pán Bůh potrestá“. Takový je ten náš český ateismus: vystačíme si sami, ale co kdyby… Pro jistotu je dobré si uchovávat nějakého bůžka. Přece nebudu „věřit tomu, co mi říkají v kostele, vždyť je to tmářství“! Ale pro jistotu nevynechám seanci u kartářky, poradím se s kyvadélkem, přečtu si nejnovější horoskop. A hlavně musím co nejdříve najít kurz uvedení do praktik východních meditací, to je přece to pravé duchovno pro naši dobu. Mnohá dívenka se vysměje nesmyslným postním praktikám církve, ale sama si ukládá drastické odtučňovací kúry, které ji spolehlivě přivedou k anorexii. Mnozí se budou vysmívat nemodernosti Písma svatého, aby vzápětí po antikvariátech vyhledávali spisy unitářů. „Lidská duše je od přirozenosti křesťanská,“ napsal na přelomu 2. a 3. století starokřesťanský filozof Tertulián. Lidská duše po tom touží, hledá, jenže proč na nesprávných adresách?

Ten, kdo hlásá Boží zvěst, má být jako „nabroušený meč“ či „zaostřený šíp“ (srv. Iz 49,2). Takový meč a šíp mají svou pronikavost. Tupý meč a šíp bez hrotu jsou jen divadelní rekvizity nebo jsou vhodné snad pro dětské hry. Ale my si nemáme hrát na náboženství! Bůh je Realita. Není jeden z mnoha, nýbrž je Jediný. Bůh nemůže být nabízen „v akci“, „ve slevě“. Drahokamy, když nejdou moc na odbyt, také nenabízíme za sníženou cenu, aby se prodaly. Jejich hodnotu ocení jen zkušený odborník, ne ten, kdo hledá jen levné věci! Jsme málo pronikaví, a proto „frčí“ mezi lidmi levné náhražky.

Připomeňme si ještě jednou, co uvádí ve svém zvacím dopise kníže Rostislav: …nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru… Vzpomínám si na krásná setkání arciopata Anastáze Opaska s dramatikem Josefem Topolem. Ten jednou o naší době řekl: „Myslím si, kdybych teď přišel s novou hrou, nenajdu už obecenstvo, protože lidé jsou zvyklí z různých seriálů v televizi a z amerických filmů jen na postelní drmolení a akční výkřiky: kámo, sakra… Položit se do jazyka, jako to dělali třeba Beckett a Ionesco, nenajdu porozumění. Jazyk je stav duše ve své podstatě. A co s tím? Nevím. S tím si nevím vskutku rady. Já už si tady připadám nepatřičně.“ Není Topolova diagnóza: „nemá-li člověk jazyk, nemá charakter,“ stále více aktuální a pravdivá? A to jsme potomci těch, kdo přišli vyložit v našem jazyku pravou křesťanskou víru, tedy život. Měli by přijít znovu! Tolik je potřebujeme v této neklidné době, kdy se stále něčeho bojíme…

Cestou soluňských bratrů

Arabský kupec Ibrahim Ibn Jakub procestoval v 10. století celou Evropu: Prahu charakterizoval jako výstavné, rušné město pod vládou mocného knížete. Dále na sever popisuje říši slovanských Obodritů – dnešní město Schwerin. Kolem roku 1000 zde šlo o bytí a nebytí. Až do poslední bitvy proti slovanským knížatům. Německý vladař Jindřich I. se zmocnil celého slovanského území. Důvod? Pokřesťanštění pohanů! Dnes slovanské osídlení připomíná jen pár místních názvů. Říkáme si smutně: Takhle to přece nejde! Ale i v 21. století to takhle jde, když chce někdo druhým předat svoji pravdu. Jak musíme být vděční soluňským bratřím Cyrilu a Metodějovi, že na to šli úplně jinak. Naše cyrilometodějská píseň to hodnotí jednoznačně: Získali láskou Kristu národ celý, život nám na vše věky zachovali…

Abychom ten život zachovali pro následující generace, musíme se vrátit k opravdovosti, pronikavosti, jazyku těch, kteří byli pozváni z Byzance! Měli by se znovu vrátit, třeba skrze nás… Náš národ to tolik potřebuje!