Byl to mimořádně zvláštní pocit, který by sice neměl překvapit, přesto překvapil. Převážně v arabštině se odehrávající mše svatá během slavnosti Panny Marie, královny Palestiny, u kláštera Dejr Rafat v Judských horách byla mimořádně silným zážitkem – zvýrazněným i okolnostmi. Bylo 25. října, několik dnů před napjatými izraelskými volbami a několik dnů po teroristickém islamistickém útoku na křesťanskou komunitu v nedalekém Jordánsku, který si vyžádal devět životů a desítky zraněných. Navíc probíhala v zemi, kam vám nikdo nedoporučí jezdit, protože v ní nevíte dne ani hodiny, kdy se přijatelná bezpečnostní situace může změnit ve válečný horor a vy se z ní téměř nebudete moci dostat. Váš středoevropský stereotyp vám navíc mentálně brání přijmout arabštinu a arabské věřící jako „přirozenou“ součást křesťanské rodiny. Ve Svaté zemi je ale i dnes tou nejpřirozenější.

Pražské Jezulátko pro patriarchu

Náboženská slavnost v Dejr Rafatu, která oslaví příští rok sté výročí, musela letos opět bojovat se zdejší realitou. Kvůli bezpečnostnímu incidentu v Hebronu uzavřela dosluhující izraelská vláda Benjamina Netanjahua těsně před jejím konáním hranice s Palestinskou autonomií. Křesťanům z Betléma a dalších důležitých komunit na Západním břehu se tak téměř znemožnila účast na této největší křesťanské slavnosti ve Svaté zemi v mezidobí.

Stále nejistá bezpečnostní situace v Izraeli a Palestině (o v podstatě uzavřené Gaze nemluvě) však nezabránila účasti poměrně početné skupiny rytířů Řádu Božího hrobu z mnoha různých koutů světa – od Spojených států, Itálie a Rakouska až po Česko, které reprezentovala naše poměrně početná skupina. Vedle splnění povinnosti pouti k Božímu hrobu a návštěvy mnoha biblických míst jsme jako dar předali na počátku slavnosti přímo do rukou hlavy Latinského patriarchátu kardinálovi Pierbattistu Pizzaballovi kopii sošky Pražského Jezulátka.

Podobně nezapomenutelná jako samotná mše, v níž vynikalo patriarchovo kázání dodávající sílu zdejším křesťanům v těžké životní situaci, byla následná slavnost. V ní se přirozeně smísili biskupové a čestní hosté s tisíci věřících. Všichni v téměř biblické jednotě jedli stejné jídlo a hovořili spolu ještě několik hodin po obřadech. Příští rok, kdy bude zmíněné sté výročí zřejmě největší křesťanské slavnosti na Blízkém východě, stojí za úvahu pro všechny katolické křesťany, zda nepřekonat překážky a obavy. A přijet na toto krásné místo podpořit ty, kteří dál nesou Kristovo poselství životem přímo ve Svaté zemi.

Jak nám dva dny předtím řekl při obřadu předávání poutnických mušlí v sídle Latinského patriarchátu v Jeruzalémě generální vikář biskup William Shomali, cesty křesťanských poutníků do Izraele a dalších částí Svaté země jsou pro zdejší komunity velkým povzbuzením. Přes úbytek palestinských křesťanů – jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii a Jordánsku – počet křesťanů v Latinském patriarchátu, který z historických důvodů obsahuje i Kypr, mírně roste. Je to především díky věřícím z Indie nebo Filipín a dalších zemí třetího světa, kteří přicházejí do ekonomicky úspěšného Izraele za prací.

Židovský stát, který i kvůli válce v Gaze povolal do armády už přes 300 tisíc mužů a žen, postrádá pracovní sílu, a proto nabízí příležitosti lidem z celého světa. Vedle vědců i méně kvalifikované práce v hotelech, ošetřovatelských zařízeních, zemědělství nebo ve stavebnictví. Přes ne úplně příznivé podmínky kvete mezi těmito odhadem téměř 90 tisíci věřícími čilý farní život.

Na mši s Filipínci a Indy

Jednu takovou novou komunitu křesťanů jsme při své poutní cestě navštívili v Rechovotu, 150tisícovém městě na západ od Jeruzaléma, známém jako centrum vědy a umění. Protože neděle je v Izraeli pracovním dnem, schází se zdejší křesťanská komunita v pronajatém malém areálu typu mateřské školky k hlavní mši v sobotu v podvečer. Gastrarbeiteři z Filipín či Indie, které doplňují i vědci z Evropy a USA, si po těžkých začátcích ve stanu vydupali ze země toto přechodné útočiště. Pronajaté zařízení je nejen poměrně drahé, ale také vyžaduje, aby po několika hodinách bylo vše uvedeno do stavu, jako kdyby se tu žádná mše s účastí více než stovky věřících ani neodehrála. Bylo pozoruhodné sledovat, jak nutnost čelit potížím, občas i viditelnému odporu okolního prostředí, zdejší různorodé křesťany spojuje. I tito „noví“ věřící jsou vděčni za podporu a zájem.

Jakkoli nelze při cestě do Svaté země pominout zmíněná stále trvající rizika, současná relativně klidná situace je nabídnutou šancí, jak zažít pouť po biblických místech bez davů turistů. A současně vykonat už svou přítomností něco pro udržení a rozvoj křesťanství v tomto těžce zkoušeném srdci naší víry. „Modlete se prosím za nás, aby tu byl mír,“ požádala mě jedna křesťanka v Nazaretu. Je to prosba, na kterou jen tak nezapomenu.