Co jste se od Tolkiena naučila?

Pro mě je Tolkien vzorem. Je obdivuhodné, co všechno dokázal napsat – vymyslel soběstačný svět s vlastními dějinami, jazyky, přírodopisem a geografií. A to vše při práci na univerzitě a výzkumu lingvistiky. Vedle toho se ještě scházel se svými přáteli ze skupiny, která si říkala Inklings, aby si navzájem poskytovali recenze a kritiku. Navíc dával soukromé hodiny studentům, opravoval testy a psal eseje, aby získal prostředky na zajištění své rodiny. A kromě toho všeho se věnoval manželce a čtyřem dětem. Co se týče jeho příběhu, nejvíce ve mně rezonuje myšlenka vytrvalosti: i když nevíme, k jakému konci vše směřuje, jeho postavy se nevzdávají a snaží se konat, co je správné, nepodléhají korupčnímu vlivu zla.

Která je vaše nejoblíbenější postava?

V minulosti to byl Frodo. Dnes bych si vybrala Sama kvůli hodnotám, které reprezentuje: loajalitu a vytrvalost v přátelství. Neopouští Froda, stojí při něm v dobrém i ve zlém. Snaží se mu pomáhat. Ani se příliš nestará o vlastní potřeby. Žije pro druhé a snaží se dělat druhé šťastnými. V tom je pro mě Sam inspirativní.

Vystupovala jste v pořadu Fenomén Tolkien v Českém rozhlase. Proč je Tolkien tak „fenomenální“?

Každý čtenář si v něm dokáže najít něco svého, něco, co ho zajímá. Někteří ho čtou právě kvůli morálním myšlenkám a hodnotám, které Tolkien prezentuje – síla přátelství, vytrvalost, dělat, co je správné, bez ohledu na následky. Někteří ho pak možná čtou právě kvůli paralelám se skutečnou světovou historií nebo je zajímá geografie Středozemě.

Lze Tolkiena zaškatulkovat do jednoho žánru?

Neexistuje žádné literární dílo, které by bylo izolováno od vlivu jiných literárních děl nebo od vlivu autorových zážitků. Tolkien to přirovnává k polévce. Začneme-li se příliš zabývat tím, z čeho se polévka skládá, jaká zelenina v ní plave, z jakých kostí a masa byl vývar uvařen, ztratíme přehled o samotné polévce jako celku. Přestáváme vnímat její chuť a jedinečnost. Ze všech žánrů, s nimiž se Tolkien v životě setkal, ze všeho, co četl, lze v jeho tvorbě identifikovat určité prvky. To je ta zelenina a maso, z nichž uvařil svou polévku – Středozem. Není tedy možné ho zaškatulkovat.

A dá se zařadit do žánru fantasy?

Tolkien je jedinečný v tom, že definoval fantasy jako samostatný literární žánr. Ten do té doby nebyl jednoznačně vykrystalizovaný. Buď se ty příběhy považovaly za pohádky, nebo byly součástí dramatu. Stal se tak otcem fantasy.

Pro mě je zajímavý i jeho osobní příběh, který byl těžký i hořký, poznamenaný válkou, nedostatkem i neúspěchy. Co mu dávalo sílu překonávat překážky?

Byli to přátelé. A mezi nimi skupina Inklings – její člen C. S. Lewis byl jedním z jeho nejvýznamnějších přátel. Přátelé ho ovlivňovali nejen v osobním životě, ale i v tom tvůrčím, když si v této skupině navzájem poskytovali zpětnou vazbu, objektivní kritiku a na jejím základě dále upravovali své texty. A Tolkien to také několikrát zmínil a děkoval zejména Lewisovi, ale i ostatním Inklingům za to, že jeho díla dostala podobu, v jaké mohla být publikována. Oni ho vlastně „donutili“, aby příběhy nepsal jen pro sebe a neschovával je v šuplíku, ale odvážil se je vydat. A druhá věc, která mu rozhodně dodávala sílu překonávat překážky, byla jeho víra. Ačkoli jeho předkové pocházeli z protestantských a anglikánských rodin, jeho matka se rozhodla konvertovat k římskokatolické církvi. V době, kdy Tolkien konvertoval, mu bylo asi osm let. Jeho širší rodina to přijala s nelibostí. V Anglii bylo totiž vyznávání katolicismu až do 19. století zakázáno pod hrozbou trestů.

Tolkienovi to tedy neměli jednoduché.

Rodina z obou stran je po konverzi zavrhla, přestala je finančně podporovat, takže matka se dvěma syny se musela protloukat, jak uměla. Zachránila je ale právě církev, konkrétně členové dominikánského řádu působící v oratoři v Birminghamu. Především pak jeden z těchto kněží, který se stal jakoby náhradním otcem a po smrti matky i zákonným zástupcem Tolkiena a jeho bratra a který se velmi aktivně podílel na jejich výchově. Byl to P. Francis Morgan. Tolkien měl tedy vzor pevné víry, které se nechtěl vzdát ani v různých těžkých situacích, které v jeho životě nastaly. Stala se mu útočištěm.

Jak je v jeho tvorbě přítomna křesťanská symbolika?

V jednom dopise zmiňuje, že Pána prstenů nepsal s tím, že by tam chtěl vědomě implementovat náboženské prvky. A teprve v procesu revize si uvědomil, že některé věci tam byly příliš zřejmé, a tak se snažil napsat je míň jednoznačně. Nechtěl, aby tam byl náboženský prvek příliš alegorický, jako je tomu například u Lewisovy Narnie. Právě to se snažil zmírnit. V příbězích Silmarillionu jsou křesťanské paralely zřetelnější, zejména na začátku, kdy Tolkien pojednává o stvoření světa. Jedná se o jeho převyprávění mýtu, který najdeme v Bibli, v knize Genesis. Dělá to velmi obratně, když propojuje křesťanské prvky s prvky ze severských mytologií. Konkrétně mohu zmínit postavy Valar, což jsou v jeho hierarchii bytosti nadpřirozené, téměř andělské bytosti, druhé nejvyšší po Bohu Stvořiteli Eru. Nejsou to však čistí andělé, jak si je představují křesťané. Nejsou to bezchybné dokonalé bytosti, vždy dobré a vždy konající dobro. Mají zároveň vlastnosti, které jsou vlastní božstvům, jak je známe ze severských mytologií nebo z té řecké a římské.

Ve svém výzkumu se zaměřujete blíže na ctnosti a neřesti. Jsou postavy, které Tolkien stvořil, pouze ctnostné nebo pouze zlé?

To byl právě jeden z motivujících aspektů mého výzkumu. Mnozí kritici tvrdili, že Tolkienovy postavy jsou příliš jednoznačně dobré nebo jednoznačně zlé, že nejsou dostatečně realistické. Ukázalo se, že žádná z jeho postav není zcela dokonalým ztělesněním dobra. Každá z nich v určitém okamžiku učiní špatné rozhodnutí nebo cítí pokušení. Každá postava má své slabé stránky a momenty, kdy selže a pokušením podlehne. Když se na to podíváme celistvě, dobré postavy si nakonec vždy zvolí správnou cestu. Než však učiní správné rozhodnutí, musí v příběhu morálně dospět, což zahrnuje řadu pádů a nesprávných rozhodnutí.

Jak u Tolkiena probíhá boj dobra se zlem? Je zlo rovnocennou silou proti dobru, nebo je spíše jeho nedostatkem?

V Tolkienově tvorbě má zlo dvojí podobu. Na jedné straně ho můžeme vnímat jako nedostatek dobra. Hlavní představitelé zla, zpočátku to byl Morgoth a později jeho učedník Sauron, byli původně stvořeni jako andělské bytosti. Byli dobří, ale začala v nich převládat pýcha, chtěli zaujmout, uzurpovat si místo Boha Stvořitele Eru. Obrátili se ke zlu. Na druhé straně zde máme projevy manichejského učení. Například se stále vedou odborné debaty o tom, jak vnímat Sauronův prsten. Zda je sám o sobě samostatnou zlou entitou, která vkládá postavám do hlavy pokušitelské myšlenky a dokáže ovlivňovat jednání postav jako vnější síla. Opět se v Tolkienově tvorbě prolínají předkřesťanské a křesťanské prvky. Je to něco, co Tolkien do konce života nevyřešil, a stále zůstává záhadnou otázkou, jak to tedy vlastně je. Jak to Tolkien zamýšlel?

I pohádky mluví o boji dobra se zlem, umíme je ale jasněji rozlišit.

Pohádky, jak je známe dnes, nebyly primárně určeny k vyprávění dětem, ale byly to příběhy, které měly obraznou formou předávat morální poučení, morální poznatky z generace na generaci. A právě proto musely být ty postavy jednoznačně definovány, muselo být zřejmé, které jsou dobré a které jsou zlé. Obvykle to souviselo i s tzv. barevnou symbolikou. Tyto archetypální prvky Tolkien převzal a využil ve své tvorbě.

Zlo se někdy jeví jako modernější, lákavější, zajímavější. Proč si ho tedy nezvolit?

Zlo se snaží vymanit z ustálených hierarchií. Je jaksi rebelské. Ale v konečném důsledku tím, že se vymyká dané hierarchii světa, vlastně narušuje tuto hierarchii, která pak přestává správně fungovat a vede ke kolapsu společnosti, přírody, světa. Ale k vaší otázce: Protože chceme, aby svět zůstal zachován takový, jaký je; aby správně fungoval tak, jak byl nastaven. Bez ohledu na to, zda věříme, že byl nastaven Bohem, nebo věříme pouze fyzikálním, přírodovědným vysvětlením. V obou případech docházíme k závěru, že pokud toto přirozeně dané fungování světa narušíme, musí někde jednoznačně a nevyhnutelně nastat problém, což vede ke kolapsu.

Ve vašich pracích mě zaujala zmínka o smrti, kterou Tolkien považuje za Boží dar lidem. Není to už trochu přitažené za vlasy?

Zde se Tolkien opět snažil sladit to, jak smrt prezentoval ve svém literárním díle, s tím, jak ji vnímala církev. Nakonec dospěl k šalamounskému vysvětlení, že jde pouze o elfské chápání smrti: jelikož jsou nesmrtelní, závidí lidem, že mohou zemřít a dostat se do blízkosti Boha Eru. V naší realitě se přijímá, že smrt je jediný způsob, jak se vrátit k Bohu, jak se dostat do nebe. Tomáš Akvinský vysvětluje, že smrt je nám přirozená, byla od počátku součástí člověka, že není trestem. Trestem je spíše to, že jsme ztratili přístup k plodům života. A na základě toho by se dalo vysvětlit, proč Tolkien vnímá smrt jako dar. Teprve když člověk zemře a odpyká si trest za své hříchy, může se po očistci vrátit k Bohu.

Je tedy všechno zlé k něčemu dobré?

Tolkien věřil, že zlo je jen nedostatkem dobra. A když se nám stane něco zlého, je to trest za naši neposlušnost a má nás to přivést zpět na správnou cestu, abychom se naučili dělat, co je morálně správné, a nakonec i k Bohu. Některé nepříjemnosti, které se nám v životě stávají, bychom měli proto vnímat spíše jako výzvu, abychom si uvědomili, co jsme udělali špatně, jak to udělat lépe, jak se napravit či žít jinak. Ano, dá se to zjednodušit tak, že všechno zlé je k něčemu dobré, že všechno zlé se nakonec obrátí v dobré a že to má sloužit k tomu, abychom se ve svém životě zlepšovali.

MARTINA JURIČKOVÁ (* 1991) patří mezi přední odborníky a znalce díla J. R. R. Tolkiena. Vystupovala v pořadu Fenomén Tolkien vysílaném na ČRo Vltava. Působí na katedře anglistiky a amerikanistiky na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. Odborně se věnuje britské a fantasy literatuře či analýze a interpretaci literárního textu.