Svatí nejsou nedosažitelní nebo vzdálení hrdinové. Jsou to lidé jako my, naši přátelé, kteří byli obdařeni stejným darem, jemuž se dostalo mnohým z nás: křtem. A když se nad tím zamyslíme, určitě jsme se s některými z nich setkali, s každodenními svatými: s lidmi spravedlivými, s lidmi, kteří žijí křesťanský život s vážností, bez okázalosti… Rád jim říkám svatí odvedle“ (papež František, Anděl Páně 1. listopadu 2023).

Stejně jako jiné nenápadné signály Františkova pontifikátu, přiblížila tato slova z nedělní modlitby Anděl Páně před časem církevní nauku směrem k praktickému životu. „Svatí odvedle“ jsou nekanonizovaní lidé, kteří žijí a žili mezi námi a s námi. Jsou to ti anonymní spolupoutníci našich životů, které si připomínáme o slavnosti Všech svatých.

Psal o nich ostatně Karel Čapek v knize Obyčejný život: „V mém životě se nestalo nic mimořádného a dramatického; mám-li nač vzpomínat, tedy jen na klidný, samozřejmý, skoro mechanický průběh dnů a let až po konečný bod, který je přede mnou a který bude stejně málo dramatický jako ty ostatní. (…) Je to tak pěkný, a dokonce silný pohled jako na správně běžící stroj. Zastaví se, aniž zahrkal; nic nebude skřípět, doběhne tiše a odevzdaně. Tak to má být.“ Čapek, milovník civilnosti, zde vzývá obyčejnost všedního dne, běžného člověka. I takoví jsou někdy svatí odvedle.

Blízcí mučedníci

Když jsem v covidové době začínal natáčet knižní rozhovor se sestrou Ludmilou Javorovou, zpočátku jsme se oťukávali a hledali společnou řeč. Chtěl jsem vědět, jakou má představu o svatosti, jaké nosí v srdci ideály, jak vypadá kalendář svatých blízkých její spiritualitě. Když jsem pak trochu brzdil její nespoutanou výřečnost, rezolutně prohlásila: „Žena musí mluvit, žena ráda rozdává.“ Zeptal jsem se tedy, jaké světice jsou blízké jejímu srdci. Nejprve zazněla jména kanonizovaných žen svaté Terezie z Lisieux a Kateřiny Sienské, ovšem s dodatkem: „Dnes už jsem zakotvila hlavně u Panny Marie.“ U výčtu svatých mužů přišlo překvapení: „Velice blízký je mi svatý Pistolník a Josef Toufar.“ Pistolníka jsem neznal, natož svatého, zjistil jsem, že šlo o lidovou přezdívku brněnského kněze-augustiniána Bohuslava Buriana, vězněného nacisty i komunisty, který převáděl uprchlíky před komunistickým režimem přes hranice a zemřel roku 1960 ve vězení na Mírově. Příběh Josefa Toufara jsem prožíval spolu s přítelem Milošem Doležalem – od Milošova dlouholetého mapování Toufarova životopisu až po jeho exhumaci na ďáblickém hřbitově. Tehdy, při natáčení zmíněného rozhovoru v Židenicích v paneláku na sídlišti Stará Osada, jsem pochopil, že svaté není třeba hledat jen v katolických kalendářích.

Osobní přátelé

Každý z nás by mohl sepsat příběh svých svatých. Jednou z prvních „svatých“, s níž jsem se potkal v útlém mládí, byla Maruška – naše strážnické gymnázium totiž bylo pojmenováno po nacisty popravené mladé komunistce Marušce Kudeříkové. Její příběh mistrně ztvárnil Jaromil Jireš ve filmu A pozdravuji vlaštovky (1972) – do role Marušky obsadil sličnou mladičkou Slovenku Magdu Vášáryovou. Na ten film jsme za normalizace chodili povinně a byl tak silný, že jsem si přečetl i Maruščiny dopisy z německé věznice v Breslau, které psala domů, když čekala na popravu. Shodou okolností je psala ve městě, odkud pocházela konvertitka Edita Steinová, tedy svatá Terezie Benedikta od Kříže. „Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí,“ vyznávala v nich Marie, které se u nás doma neřeklo jinak než „Maruška“. Později, v době porevolučního obrazoborectví, gymnázium kvůli Mariině komunistické legitimaci přejmenovali na Gymnázium Jana Evangelisty Purkyně.

Pro mnoho mých vrstevníků, kteří byli politicky „probuzení“, byli prvními svatými našeho mládí ti z „tabla“ Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných z roku 1979 (Petr Uhl, Václav Havel, Václav Benda, Otka Bednářová, Jiří Dienstbier a Dana Němcová, na původním tablu byli také Václav Malý a několik dalších chartistů). Pohlednici s jejich občankovými podobenkami jsem dostal darem od jednoho pražského kamaráda v době jejich zatčení a následného soudu. Choval jsem ji ještě coby nepokřtěný jako svou první posvátnou relikvii, svatý obrázek. Disidenti zobrazení na tom tablu pro mě byli živí mučedníci, dobře jsem věděl, že svou kůži nasazují „za nás za všechny“.

Vzory, antivzory, spřízněné duše

Jak jde život, rozšiřuje se i náš seznam svatých a blahoslavených. Potkáváme lidi, autory, vzory a antivzory, kteří lemují náš životaběh a spoluutvářejí naši osobnost. Žádný člověk není ostrov a každý potřebujeme svůj vlastní ikonostas se svými ikonami. Některé idoly rychle zboříme a nahradíme jinými. Uvolňujeme se z úzkého světa svých rodičů a prarodičů, vylétáme z hnízda a obzor nám zalidňují postavy nové. Pro mě byl třeba jedním z prvních idolů Franz Kafka, židovský asketa pražské německy psané literatury, hubený otrok své představy o dokonalosti psaného slova. Umělec v hladovění, mistr temných metafor, který nikdy nespal, v noci psal a ve dne pracoval jako nenápadný pojišťovák, milenec tří žen, jimž napsal tisíce dopisů, ale které nikdy neudělal šťastnými, protože milenkou a přítelkyní mu mohla být pouze Paní Literatura. Podobně jsem to měl s Kafkovým dědicem Eliasem Canettim, psychologem a teoretikem „masy a moci“, ale také vrcholným tvůrcem memoárové trilogie Zachráněný jazyk, Pochodeň v uchu a Hra očí.

Živí lidé kolem nás

Ze zajetí literatury nebo hudby (dnes spíš sociálních sítí) vykročí mladý člověk k živým lidem. Jako konvertita jsem potkal několik „pomocnic křesťanů“ – byly to ženy, které mě přijaly pod svou ochranu a starostlivou péči, když jsem utekl kvůli víře od rodičů a stal se ze mě tak trochu bezdomovec. Poskytly mi v Praze azyl a přístřeší. U křesťanství mě na počátku mé dráhy udržela velkorysost prvních křesťanů, které jsem v životě potkal.

S věkem se rozšiřuje vějíř bytostí, které nám stojí „za zády“ a jsou stále „na stráži“, kdybychom začali ztrácet půdu pod nohama. Samozřejmě jsou mezi nimi i ti kanonizovaní svatí, kteří jsou nám blízcí natolik, že o nich víme doslova každou maličkost. Terezička se na mě dívá z obrazu Juliány Jirousové přímo nad mým pracovním stolem, Edita Steinová na mě shlíží ze hřbetů svých knih v domácí knihovně, na zdi mi visí svatí Cyril a Metoděj namalovaní bratislavským mistrem výtvarníkem Miroslavem Cipárem, u postele na stolku je stále v pohotovosti Terezčin Příběh jedné duše. A pak Myslící srdce, deník napsaný holandskou duchovní hledačkou Etty Hillesum. Máme-li po svém boku takové postavy, svaté odvedle, kanonizované i nekanonizované, „kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy“ (Řím 8,35)?

Zapomínaní i zapomenutí

Osud svede – čas rozvede – časové jsou neoblomní – potom třikrát běda tomu, kdo v čas pravý nezapomní.

J. S. Machar – Zapomínaní a zapomenutí

Ale je tu ještě jiný seznam, který je mnohem delší. Staré ženy, které chodí věrně každé ráno do kostela, třeba i s chodítkem, v zimě v létě se pomalu šourají na Hostinu svého Pána. Muži a ženy, kteří nám možná vymodlili životní povolání nebo uzdravení, kteří nás doprovázeli v dětských letech ve školce i ve škole, ti, kdo nás převedli přes údolí dospívání k zralé dospělosti, přátelé, ale také ti, kdo nás trápili svými dobře míněnými poznámkami, a chtěli nám tak pomoci. Možná to jsou i první lásky a zklamání. Mnozí z nich nám mezitím zmizeli z očí, mnoho těch, kterých jsme si vážili a kteří nás v životě popotáhli, už je na věčnosti. Všimli jste si, že čím jsme starší, tím víc lidí, s nimiž se setkáváme na hřbitově, jsme osobně potkali a znali?

V současné době mám před očima tři ukrajinské maminky s dětmi, které žijí blízko nás. Během té šílené války na Ukrajině se snaží přežít. Už pět let jsou na útěku, mnohé z nich nevědí, jestli se někdy vrátí, protože nemají kam. Před pěti lety utekly před barbarskými živly ze sousední země. Všechno, co měly, zanechaly na území, které je dnes zničenou krajinou nikoho. Jednou za čas ukrajinské úřady pustí na návštěvu jejich manžely, Anton byl zraněný u Bachmutu, ale po ročním marodění už zase brání svou zem a vlast, Saša pracuje pro ukrajinské úřady v městě Kropyvnyckyj, další muži jsou kdoví kde. A děti jim odrůstají…

Těch anonymních i konkrétních příběhů by byl bezpočet. Střepina ze šrapnelu zasáhla v červnu 2023 zvon kostela ve vesnici Bilozerka v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny. Od zvonu se střepina odrazila a zabila místního pravoslavného kněze, který se zrovna zdržoval v kostele, známe i jeho jméno: Mykolaj Palahňuk. Jeho památku opatrují čeští dobrovolníci, kteří vesničanům pomáhají.

„Svatých odvedle“ je moc! Všechny si je v těchto dnech připomínáme a zapalujeme jim svíčky ve svých srdcích.

Autor je salesiánský kněz, publicista a člen Redakční rady Perspektiv.