Už při našem prvním setkání mi řekla: „Bojím se smrti.“ Věřila jsem jí. Smrt je přece něco absurdního. Něco, co do života nepatří. Přichází jako cizí prvek, který všechno naruší, bere směr, jistoty i slova. A přesto jí člověk na konci života stojí tváří v tvář. Naše setkávání nebyla dramatická. Nebylo třeba tlumit nesnesitelnou bolest, nebyly krizové zásahy ani složité výkony. Byly to týdny rozhovorů, ticha, sdílení strachu, pochybností i obyčejných všedních dnů. Času, který nikam nespěchá. Času, který dává prostor otázkám, jež se jindy odsouvají. A někde v tom dlouhém společném čase v nás…