Jako vůbec první Čech oddirigujete 31. května na Pražském jaru Brucknerovu monumentální Symfonii č. 6, která je pokládána za jeho „nejtroufalejší“. Co to pro vás jako velkého obdivovatele tohoto rakouského katolického skladatele, jehož hudbu bohužel zneužili nacisté, znamená?

Anton Bruckner (1824–1896) má v širším publiku pověst mystického skladatele, který je především hrozně dlouhý, vážný a duchovní – a možná je proto lepší na něj ani nejít… To je ale tak daleko od pravdy! Na Brucknerovi mě právě baví, že je tomu přesně naopak: i když do velké míry čerpá z náboženských zdrojů, jeho hudba je velmi životná a dokáže člověka opravdu nadchnout. Tato symfonie patří mezi jeho nejkratší – trvá hodinu – a je oslavou přírody; přináší nové zvuky, barvy, nádherné melodie a pro věřícího člověka se tím, přeneseně řečeno, otevírá nebe, může se tak dotknout té nesmírné krásy. Mě Brucknerova hudba celkově dojímá, je stále svěží a mladá.

Na tomto koncertě zazní také Šostakovičův Koncert pro violoncello a orchestr v podání loňského vítěze Pražského jara, japonského violoncellisty jménem Yuya Mizuno. Jaký máte vztah k tomuto skladateli?

V Šostakovičově (1906–1975) díle se odráží tehdejší doba i těžkosti, jaké v Sovětském svazu prožíval jako člověk, který toužil svobodně se vyjadřovat (zažil pokusy ovlivnit jeho tvorbu z pozice politické moci). Uměl ale i vážné věci napsat tak, aby tomu lidé porozuměli, jeho hudba není nikterak nepřístupná. Tento jeho violoncellový koncert patří k vůbec nejhranějším a nejtěžším. Šostakovičovy melodie a motivy jsou nezapomenutelné, proniknou vám do srdce. Mně je na něm navíc nesmírně blízké, že jeho hudba není vypočítavá, vykalkulovaná na efekt, ale naprosto upřímná. Bruckner byl oproti tomu svými nejbližšími kritizován za přílišnou složitost (přátelé i kolegové z branže ho dokonce nutili do jednoduššího přepisu děl – pozn. red.). Oba skladatelé si však dokázali najít svou vlastní uměleckou řeč – Šostakovič, aby „přežil“, se snažil psát lehčeji, než chtěl, více pro široké vrstvy, přesto si zachoval originalitu, a Bruckner si zase našel vlastní řeč navzdory těm, kdo se ho snažili zviklat . Dalo by se to přirovnat k tomu, že člověk objeví v horách pramen čisté vody.

Na tento koncert po téměř 35 letech zavítá na Pražské jaro jedno z nejvýznamnějších evropských těles, Berlínský symfonický orchestr. Prý s ním máte „nadstandardní vztahy“. Co to znamená?

V Berlíně se v posledních letech objevuji pravidelně. A přál jsem si s tímto orchestrem vystoupit i na Pražském jaru, protože je to skupina lidí, kteří nejen umějí velmi dobře hrát, ale jsou navíc velice otevřeni přijímat ode mě jako dirigenta různé impulzy – a například na Brucknerovo dílo se dívat stále nově. Nechci tím říct, že usiluji o novátorský přístup za každou cenu – všechno už stejně bylo vyzkoušeno, spíš mi jde o autenticitu.

V této sezoně jste hlavním hostujícím dirigentem Islandského symfonického orchestru. Málokdo asi ví, že tam takové těleso vůbec existuje. Jak se vám s ním spolupracuje?

Moc hezky. Jsou tahouny hudební kultury na Islandu a mají obrovskou návštěvnost. I tam mají nádherný nový koncertní sál, po stránce architektonické i akustické. Líbí se mi, že mě jako českého dirigenta nežádají, abych dirigoval pouze českou hudbu – nejdou cestou osvědčených jistot, jako je třeba Dvořákova Novosvětská nebo Smetanova Vltava. Nyní zkoušíme 6. symfonii od Martinů. To je ukázka, že se chtějí postavit i za díla, která nejsou tak populární na první dobrou.

Jednou z pěti vašich premiérových inscenací tohoto roku bude Její pastorkyňa Leoše Janáčka.

Ano, to bude můj debut v Metropolitní opeře v New Yorku (mezinárodně se pro tuto operu užívá název Jenůfa). Bude tam úžasné pěvecké obsazení a je to velká událost. Čeká mě také Verdiho Macbeth v Hamburku nebo Wagnerův Bludný Holanďan ve Velšské národní opeře v Cardiffu, kterým se budu s tamní scénou po deseti letech loučit.

Jaká vůbec byla vaše cesta k hudbě a dirigentství?

Rodiče mě k hudbě rozhodně vedli – sami byli profesionálové a věděli, že je to krásné povolání. Ale nemohli mě samozřejmě směřovat přímo k dirigentství, protože to se vždy ukáže až později, jestli k němu má člověk předpoklady. Hraje v tom roli mnoho okolností, protože nejde jen o schopnost „fyzicky komunikovat hudbu“, ale i o to, jestli osobnostně vydržíte ten tlak… Už jako dítě mě fascinovalo, jak dirigenti pracují s orchestrem – kouká na vás 80, někdy i víc lidí, a vy musíte předvést, co ve vás je. Ale ještě k té původní otázce – opravdu hluboce jsem si krásu a význam hudby uvědomil díky Gustavu Mahlerovi, tím začala i moje cesta k víře.

Prozradíte o tom víc?

To by bylo na dlouho (smích). Mahlerova hudba, podobně jako ta Brucknerova, obsahuje spoustu silných sdělení o lidském životě – není to hudba „jako z obláčku“, ale dotýká se toho, co my jako lidé tady na této zemi prožíváme. Tohle uvědomění mi pomohlo otevřít se tomu, že je možná vše jinak, než jsem si dosud myslel… A ve svých přibližně osmnácti letech, během koncertu s Mahlerovou Symfonií č. 3, kterou jsem hrál jako houslista, jsem najednou uviděl věci z jiné perspektivy. Tato zkušenost mě posunula dál profesionálně i lidsky. A potom to bylo samozřejmě setkání s mou ženou, založení rodiny, nebo že jsem mohl začít pracovat v zahraničí.

Narodilo se vám osm dětí. S takto početnou rodinou musí být mezinárodní kariéra velmi náročná. Jak se vám daří to skloubit?

To byste se měla zeptat mé ženy (smích). U nás neexistuje žádná rutina. Vlastně začínáme pořád znova a hledáme nové cesty podle výzev, které se objevují. Pro mě to někdy znamená třeba nepřijímat všechny nabídky, které dostávám. Ani bych nebyl šťastný, kdybych viděl rodinu jen online – to bych vůbec nemohl fungovat. Někdy létám domů i na den. Je to velký každodenní boj. Na Islandu ale diriguji třeba „jen“ několik koncertů za rok. Co mě nejvíc časově limituje, jsou opery – zatímco nastudovat koncert trvá týden, operu i deset týdnů.

A daří se vám hudbu předávat dětem?

V tom jsme byli s mou paní zajedno – moc jsme si přáli, abychom hudbu dokázali dětem předat jako něco, co budou mít rádi a co obohatí jejich život. Tížilo by mě, kdyby tomu bylo naopak. Rozhodně jsem ale neměl pocit, že bych někoho z nich měl tlačit, aby následoval mé kroky. Jeden syn teď studuje konzervatoř, další děti se hudbě věnují amatérsky – některé hrají velmi dobře, ale třeba touží po jiném typu povolání. Být špičkovým hudebníkem totiž opravdu není lehká cesta. Vrátil bych se ale ještě na začátek, k Brucknerovi. „Vážná“ hudba totiž pro někoho může znamenat „nudná“. Důstojní pánové a důstojné dámy v dlouhých řízách chodí na koncerty, kde poslouchají smutnou hudbu… Ale ono to tak vůbec není! Mnohokrát jsem si ověřil, že když i lidé, kteří třeba pravidelně nechodí na koncerty, přeci jen přijdou, bývají překvapeni, jaká je to „zábava“, která je může naplnit a potěšit. Takže bych chtěl čtenáře povzbudit, že neexistuje nic jako vážná hudba – je spíš hudba dobrá, nebo špatná.

TOMÁŠ HANUS (*1970 Brno) vystudoval hru na housle a dirigování, mj. pod vedením Jiřího Bělohlávka na Janáčkově akademii múzických umění. Upozornil na sebe spoluprací s Pražskou komorní filharmonií, Českou filharmonií a Filharmonií Brno, vedl operu brněnského Národního divadla a podílel se na obnově festivalu Janáček Brno. Byl kmenovým dirigentem Slovenské filharmonie, roku 2016 se stal uměleckým ředitelem Velšské národní opery v Cardiffu. Posledních pět let je členem umělecké rady festivalu Pražské jaro. V této sezoně působí jako hlavní hostující dirigent u Islandského symfonického orchestru.