Jaké aktivity nabízíte dětem a dospívajícím?

Máme tu pořady pro děti z mateřských škol až po středoškoláky. Pořádáme mj. letní ateliéry, víkendové dílny, workshopy a už od věku 1,5 roku nabízíme ve Veletržním paláci herny. U menších dětí se při programech zaměřujeme na kalendářní rok, tj. částečně i na ten liturgický. Pokud jde o staré umění, hovoříme o souvislostech s Vánoci nebo aktuálně s Velikonoci, věnujeme se svátkům, jako je třeba sv. Jiří, nebo máme pořad O mamince, který se vztahuje ke Dni matek a dá se v rámci něj pracovat i s postavou Panny Marie. Středoškolské pořady pak často souvisí s vazbou na některý vyučovaný předmět (občanskou výchovu, dějepis apod. – pozn. red.).

Kterými expozicemi mladé návštěvníky provádíte?

V Anežském klášteře je seznamujeme s gotickým uměním na území Českých zemí a střední Evropy, na Pražském hradě pak ve Šternberském a Schwarzenberském paláci představujeme expozice Staří mistři (I a II), které se zaměřují na 16. – 18. století, ale najdete tam i díla antiky a středověku. Ve Veletržním paláci si pak mohou prohlédnout umění od 19. století dodnes a v nedávno otevřeném Salmovském paláci zase sbírku asijského umění (palác Kinských je nyní v rekonstrukci). Občas míváme výstavy i v zapůjčené Valdštejnské jízdárně.

A jak to děláte, abyste pozornost dětí přitáhla?

Každá věková skupina má svá specifika – zatímco na prohlídky expozic přicházejí spolužáci stejného věku, třeba na zmíněných víkendových dílnách jsou účastníci vždy v určitém rozpětí a je třeba se jim přizpůsobit na místě. Já osobně nejradši pracuji s teenagery – zaujmout je, to je vždycky velká výzva (smích). Předškoláci jsou oproti tomu „hodní a roztomilí“. Naše pořady se konají částečně v expozici a částečně v ateliéru, takže můžeme jejich průběh přizpůsobovat pozornosti návštěvníků. Snažíme se zapojovat různé smysly, povídáme si, zpíváme a používáme dramatické prvky. Vždy je to forma diskuse a aktivního zapojení. Snažím se klást jim otázky. A u těch teenagerů se snažím neustále navazovat oční kontakt, protože jak se jednou „odpojí“, už se nevrátí. Někdy dorazí mimopražská skupina a po půldni chození po centru Prahy jsou děti unavené, navíc se těší na konec výletu v nákupním centru (smích). Je vidět, že obecná znalost některých témat upadá. Už během prvních pár minut poznám, které děti jsou z křesťanských rodin. Obecně děti znají Ježíška, nebo kdo je Ježíšova matka (i když jsem už víckrát slyšela, že je to Marie Terezie…). Ukřižování znají také. Ale v tom, co se stalo „mezi tím“, hodně plavou. Jinak u starého umění jsme často překvapeni, jak moc děti fascinuje. Něco to s nimi zkrátka dělá.

Není to jen tím, že je to umění často dramatické, někdy brutální?

Dnešní děti často už na prvním stupni základní školy viděly ve filmech nebo počítačových hrách různé brutální scény. Ale když uvidí třeba gotický způsob podání určitých příběhů, který třeba nám dospělým přijde až primitivní, vzbudí to jejich pozornost. Mnohokrát jsem zažila, že se pak mezi sebou baví: „A co myslíš, žil ten Ježíš, nebo ne?!“ Už jen to, že jsem je přivedla k zamyšlení, mě těší! U některých pořadů máme na začátku rozchod v expozici a pak si děláme tzv. paměťovou mapu, kdy děti mají napsat otázku, která je jako první napadne při pohledu na díla. Mimo typické: „kolik to stojí?“ slýchávám třeba: „proč ty sochy nemají ruce / hlavy / nohy?“ nebo: „proč je tam tolikrát ta žena?“ (Panna Maria) či: „jaký význam má to množství zlata?“ Jejich pozorovací talent je úplně jinde než u nás dospělých.

Co je ještě zajímá?

Třeba relikvie a doklady o jejich pravosti. Na rozdíl od dospělých jim to nepřipadá nijak bizarní, jsou otevřeni tomu, jak o tom lidé tehdy uvažovali (např. velký sběratel Karel IV.). Někdy pomůže dát tehdejší umění do souvislosti s dnešním světem – třeba jak významný byl pro středověké lidi vizuální vjem, jak silně je to formovalo a že my jsme v současnosti až zahlceni přemírou vjemů. Nebo se zamyslet nad tím, jak se osobnosti tehdejší doby pomocí umění prezentovaly, vytvářely svůj obraz.

Snažíte se předat jim i to, že dané umění je křesťanské, a dotýkáte se tématu víry?

My jako profesionální edukátoři nesmíme nijak ukazovat náš postoj – ať jsme v týmu věřící, nebo nevěřící. Nechceme dělat ani náboženskou propagandu, ani křesťanské umění profanovat. Já většinou používám sousloví: „křesťané věří, že…“ a někdy se mě třeba i návštěvníci zeptají, „jak to mám já“. U vysloveně anticírkevních puberťáků občas slýchám všelijaké poznámky, ale snažím se vždy využít situace, abych si pořad nenechala zkazit.