Chodíme na mši, protože je to důležité – ale postupně přestáváme čekat, že se nás to dotkne. Zvykneme si. A že odcházíme stejní, jako jsme přišli, nám začne připadat normální. Přitom tam právě zaznělo Boží slovo. Ne historický dokument. Ne příběh pro lidi z jiné doby. Slovo, jež má schopnost promluvit do konkrétního dne konkrétního člověka – ale jen tehdy, když mu dáme šanci. A tady je ten problém: my mu tu šanci moc nedáváme. Evangelium si postupně „ochočíme“. Stane se součástí rituálu, který proběhne – a my u toho jsme, ale vlastně nejsme. Mozek se vypne, protože zná pointu. Srdce zůstane…