Každý krok, každá ulička, každý kostel, každá modlitba – to všechno může být darem světu a semínkem, z něhož vyrůstají dobré plody.

Naše pouť začala ve starobylém Spoletu. Nad městem ve střední Itálii se tyčí katedrála, která ukrývá nenápadný, a přesto duchovně silný poklad. List, na nějž sv. František napsal požehnání svému druhovi, bratru Lvovi. Jen několik vět, pár slov. Píše se rok 1222 a františkánská komunita rychle roste. List je tedy svědectvím počátku hnutí, jež ovlivnilo duchovní život milionů lidí po stovky let.

Cíl je v Assisi – Františkově městě, které i po tolika staletích přitahuje poutníky z celého světa. V jeho ulicích se mísí jazyky, kultury i příběhy lidí, kteří sem přicházejí s prosbami, otázkami i nadějí. Město světce, který dokázal proměnit nejen svůj život, ale i pohled na církev a víru pro celé generace. Baziliku sv. Františka vidíme z daleka. Dnes je pro nás duchovním centrem světa. V dolní části baziliky spočívají ostatky světce, nyní mimořádně vystavené (měsíc do 22. března). Pohled na prostou hrobku a na kostru někoho, kdo před osmi stoletími chodil po těchto kopcích, působí zvláštně, silně. Připomíná, že svatost není legenda. Je to příběh člověka z masa a kostí, který se učil důvěřovat Bohu krok za krokem.

Velké sny, které se promění

Celé město je jako poutní místo. V katedrále sv. Rufina stojí křtitelnice, v níž byl František pokřtěn. Prostá kamenná nádoba připomíná, jak nenápadně začíná každý křesťanský život. Nový kostel (Chiesa Nuova) je vystavěn na místě domu Františkova otce. Tradice říká, že právě zde se světec narodil. Procházíme-li uličkami, lze si snadno představit mladého Františka, syna bohatého obchodníka, snícího o rytířství, slávě a dobrodružství. Bůh si ale někdy vybírá právě takové sny, aby je proměnil v příběhy hlubší než jen dějiny.

Bazilika sv. Kláry skrývá zase výjimečný kříž, který jednou promluvil, a mladý Francesco tak začal obnovu kostela San Damiano a potom celé církve. O několik kilometrů dál stojí svatyně Rivotorto. Zdmi mohutného kostela je chráněn malý kamenný přístřešek Sacro Tugurio, kde František s prvními bratry skutečně žil. Hlína, pár kamenů. Jednoduché, prosté, obyčejná chudoba. A právě zde začíná příběh bratrství, které dnes známe jako řád františkánů. Člověk tu cítí zvláštní evangelní logiku: Bůh často začíná velké věci na místech, jež by lidé považovali za bezvýznamná.

Pouť vrcholí u Porciunkuly, malého kostelíka uvnitř baziliky Panny Marie Andělské, místa, kde František završil svůj pozemský život. Malý prostor, velká historie, tisíce modliteb a duchovních stop poutníků z celého světa.

Každá pouť je modlitbou

Den poutníků končí v Horní bazilice sv. Františka v Assisi při nešporách. Světlo pozdního odpoledne se opírá o Giottovy fresky, hlasy modlitby se nesou klenbou a člověk si uvědomí, že každá pouť je také vlastně modlitbou – za pokoj, za smíření, za svět, který ji potřebuje víc než kdy dřív. Za boj s vlastními pochybnostmi a za pozvání k jedné otázce: Kde začíná cesta víry?

Františkáni ze Sacro Conventa vysvětlují, že František je jako sémě, z něhož rostou stromy dobra, květy pokoje a plody milosrdenství. Jeho život je semeno, z něhož vyrůstají životy plné víry a lásky. Každý poutník, který zde prochází, sklízí svůj vlastní plod, malý či velký, a odnáší s sebou světlo, které vychází z jeho otevřeného srdce. V této duchovní ekologii se učíme, že péče o svět, o lidi i o přírodu patří k cestě víry stejně jako modlitba.

Naše pouť pokračovala dál. Ve městě Todi jsme objevili další františkánskou stopu. V kostele San Fortunato je pohřben Jacopone da Todi, mystik a básník, který světu daroval slavný hymnus Stabat Mater. Jeho život ukazuje jinou tvář františkánské spirituality, hlubokou pokoru a odvahu podívat se pravdě do očí.

V Orvietu se zase připomíná eucharistický zázrak z roku 1263, který vedl k ustanovení svátku Božího těla. A nedaleko, v téměř pohádkové krajině nad roklí, stojí město Civita di Bagnoregio. Odtud pocházel jeden z největších františkánských myslitelů – Bonaventura. Teolog, který dokázal spojit hluboké myšlení s františkánskou jednoduchostí srdce.

Když jsme se z této pouti vraceli, bylo jasné, že za sebou nemáme jen návštěvu krásných měst regionů Umbrie a Lazia. Každé z těch míst bylo pozváním k jedné tiché otázce: Kde začíná cesta víry?

Možná právě tam, kde si člověk přizná, že ji ještě úplně nezná. A možná právě proto nám zůstává František z Assisi i po osmi stoletích tak blízký. Nebyl to člověk bez pochybností. Byl to ten, kdo se uprostřed nich naučil naslouchat Bohu. A možná právě proto dodnes tolik lidí nachází v Assisi něco, co se nedá úplně popsat. Tiché světlo, které nás provází ještě dlouho poté, co se z pouti vrátím domů.