Poušť je místo, kde je každý z nás opravdu sám před Bohem (a před sebou). Místo, kde jsou také divoké šelmy. Ale zároveň prostor, kde je možné zažít Boží zásah, jeho blízkost (Kristus to zažil skrze anděly). Jistě není těžké vystopovat, že se jedná o poušť našeho nitra. Už samotný nápad sestoupit do vlastní „pouště“ může být skličující: není příjemnější zapnout počítač či televizi, aby člověk zapomněl na vlastní pustinu? Co tam najdeme?

Nebezpečné „šelmy“ neochočených sklonů

Prázdnotu, samotu, sucho bez kapky životodárné vody. A navíc ty nebezpečné „šelmy“ našich neochočených sklonů: agrese (vůči sobě či druhým - hněv, neodpuštění, pomstychtivost, nesnášenlivost), neukojená lačnost (po jídle či okouzlující technice, po stále nových vzrušeních, po úspěchu, po penězích a zbytečném komfortu).

Podívat se zvěři do očí

Nezavírat oči před tím, že takové šelmy jsou i ve mně - to vyžaduje velkou pravdivost. A dívat se této zvěři do očí, pozorovat její otevřený chřtán -to chce opravdovou odvahu.

Podniknout takovou výpravu „do pouště“ by bylo šílenstvím. Jak nepodlehnout takovým dravcům? Ale my nemusíme a ani nemáme jít sami - máme jít s Duchem, zrovna jako Kristus. Duch Ježíšův má být tím Průvodcem, kráčejícím po našem boku. S ním se nemusíme obávat, že by nás lačné šelmy pohltily.

Vidět vnitřní poušť

Kdykoli se snažím pravdivě vidět svou vnitřní poušť, mám to udělat v Boží přítomnosti, před jeho očima. Jinak se snadno stane, že mě vyděsí množství zla schovaného ve mně. S Průvodcem se nejen nemusím bát pouště, ale dokonce můžu ty šelmy přemáhat a ochočit!

Z knihy P. Angela Scarana Nové srdce, nový život: Občerstvení pro duši na dobu postní a velikonoční (KNA 2024)