Papežský kazatel a teolog Raniero Cantalamessa v jednom ze svých velikonočních rozjímání cituje část velkopátečního kázání z roku 1662: „Ježíš hledá posilu u Otce, ale Otec je hluchý, odbude ho, odvrátí od něho tvář a ponechá ho napospas své rozběsněné spravedlnosti.“ Se smutkem pak Cantalamessa poznamenává, že donedávna byl „velkým neznámým“ nejen Duch Svatý, ale po celá staletí je jím i Bůh Otec - a proto také bývá tolik odmítán, zvláště v dnešní době.

Z pohledu poselství Ježíše Krista je však takový obraz Otce naprosto neudržitelný. Teorie o rozhněvaném Bohu, který si vylévá svůj hněv na Synovi, je nejen v rozporu s Novým zákonem, ale příčí se i zdravému rozumu, což zdůrazňuje i učení posledních papežů.

Zlořečeným v očích světa

Bůh nemá zálibu v trestu či smrti člověka. Už starozákonnímu člověku dal poznat, že nemá zálibu ve smrti bezbožníka. Smrt je důsledkem jeho hříchů, ale Bůh touží po tom, aby člověk žil. Proto ho volá, aby se odvrátil od svých nepravostí. V těchto starozákonních výrocích vnímáme Boží bolest nad člověkem, který se hříchem ničí, ale také jeho spravedlivý hněv, když napomíná člověka, aby sám na sebe neuvalil trest - tedy důsledek svého hříšného konání () Konání, které odmítá milosrdenství a odpuštění, konání, které se ubírá cestou zla. Tento trest si přivodíme my sami! A právě takto chápaný trest člověka vzal Ježíš na sebe: kvůli nám se ztotožnil s hříchem (srv. 2 K 5,21). Stal se zlořečeným v očích lidí Ale určitě ne proto, že by ho Otec chtěl trestat, aby tak učinil zadost své spravedlnosti, své uražené cti!

z knihy Veroniky Kataríny Barátové Kristův kříž. Pohoršení, nebo pramen naděje? (Paulínky 2025