I mezi nimi můžeme najít pěknou snůšku podivných předporozumění či předsudků. V pokroucené křesťanské spiritualitě může být kříž jen symbolem samoúčelného či sebevýkupného utrpení, trpitelského postoje k životu a s ním spojené karikatury Boha coby trapiče: Pozvi Ježíše Krista do svého srdce, vlož se cele do jeho rukou, a on vtrhne do tvého života a všechno si vezme, obere tě o každou přirozenou radost, přivodí ti jen bolest, nemoci a trápení.

Tento pohled na Boha trochu připomíná protagonistu podobenství o hřivnách, který nabídnuté hřivny raději zakopal, protože měl zjevně v hlavě Boha jako vyděračského trapiče lidí (Mt 25,24-25). V této logice, kdo zrovna pořádně netrpí, není správný křesťan a měl by se stydět, nejlépe si hned nějaké utrpení „vyrobit“. Modlitba křížové cesty je pak návodem, jak si navodit depresi snadno a rychle. Samozřejmě nic proti této tradiční modlitbě, je-li vedena evangelním duchem.

Pro mnohé naše současníky je kříž jen dekorativním předmětem. Menší skupinka novodobých „pohanů“ používá křížek jako fetiš, ať už na krku nebo bimbající se s růžencem na zrcátku v autě. Úplně bych to neodsuzovala -někdy se v tíhnutí k těmto atributům skrývá aspoň tušení, že je za tím „něco víc', jak sděluje i velmi povedená píseň Pavla Helana s názvem Rapper.

Pro jiné naše současníky je kříž zase jen znamením potupné smrti, násilí a zmaru, tak jako v dobách, kdy se křesťanství teprve formovalo. Jiní v něm možná čtou varování, jak v tomto světě dopadnou idealisté, „pravdoláskaři“, jak se jim dnes u nás v Česku říká. (Vždycky mi trochu zatrne, když slyším, jak se tímto novotvarem tak vzácné hodnoty zneužívají coby nadávka).

z knihy Kateřiny Lachmanové Kříž jako strom života (Doron 2023)