Nejvyšší představitel USA se svými spolupracovníky vychází z vyhrocené vize náboženství, které prorůstá se státem podobně jako politický islamismus. Italský jezuita a publicista se v kontextu toho, co se nyní děje, vrací ke svému textu z roku 2017 o nebezpečném prolínání politiky, morálky a náboženství, v němž se používá jazyk, který rozděluje.

In God we trust (V Boha věříme). Tato věta je vytištěná na amerických bankovkách a je současným národním mottem. Poprvé se objevila na minci v roce 1864, oficiální se však stala až poté, co ji Kongres schválil v roce 1956. Takové motto je důležité pro národ, jehož základy koření v náboženských motivech. Pro mnohé je to prosté vyznání víry, pro jiné jde o shrnutí problematického spojení náboženství a státu, víry a politiky, náboženských hodnot a ekonomiky.

Zvláště u některých vlád Spojených států v posledních desetiletích je patrná stále výraznější role náboženství ve volebních procesech a vládních rozhodnutích. A také role morální povahy při určování, co je dobré a co zlé. Občas toto prolínání politiky, morálky a náboženství přejímá manichejský jazyk, který dělí realitu mezi absolutní Dobro a absolutní Zlo. Po událostech z 11. září 2001 mluvil prezident George W. Bush o „ose zla“ a prohlásil, že povinností USA je „osvobodit svět od zla“. Dnes prezident Trump vede boj proti širší, neurčitější kolektivní entitě „zlých“, či dokonce „velmi zlých“.

Tyto postoje vycházejí z křesťansko-evangelikálních fundamentalistických principů z počátku 20. století, jež se postupně radikalizovaly. Od odmítání všeho světského (za což byla považována i politika) se posunuly k úsilí prosazovat silný vliv náboženské morálky na demokratické procesy a jejich výsledky. Termín „evangelikální fundamentalismus“ lze dnes ztotožnit s „evangelikální pravicí“ či „teokonzervatismem“ a jeho původ spadá do let 1910–1915. Tehdy kalifornský milionář Lyman Stewart vydal dvanáctisvazkové dílo The Fundamentals (Základy), v němž chtěl reagovat na tehdejší modernistické myšlenky, které pokládal za hrozbu. Zformuloval tak evangelikální víru v jejích morálních, sociálních, kolektivních i individuálních aspektech. Mezi jeho obdivovatele patří mnozí politici, a dokonce dva nedávní prezidenti: Ronald Reagan a George W. Bush.

Sociálně-náboženské skupiny inspirované autory jako Stewart považují Spojené státy za národ Bohem požehnaný. Neváhají opírat hospodářský růst země o doslovné přilnutí k Bibli. Mezi těmi, kdo ohrožují jejich pojetí amerického způsobu života, se vystřídali modernisté, hnutí za práva černošských otroků, hnutí hippies, komunismus, feministická hnutí atd. – až po dnešní migranty a muslimy. Aby se udržovala míra konfl iktu, jejich biblické výklady se posouvají k vytrženým interpretacím starozákonních textů o dobývání a obraně „zaslíbené země“, místo aby se řídily pronikavým a láskyplným pohledem Ježíše v evangeliích.

V rámci tohoto pojetí pak není odmítáno, co podněcuje konfl ikt. Nezohledňuje se vazba mezi kapitálem, zisky a prodejem zbraní. Naopak: válka bývá často přirovnávána k hrdinským výpravám „Hospodina zástupů“ Gedeona a Davida. V této manichejské vizi tak mohou zbraně získávat teologické ospravedlnění.

Společenství bojovníků

Dalším zajímavým aspektem je vztah těchto převážně bělošských náboženských skupin z hlubokého amerického Jihu ke „stvoření“. Jakoby zde existovala určitá „anestezie“ vůči ekologickým katastrofám a problémům způsobeným klimatickou změnou. „Dominionismus“, který vyznávají (podle této ideologie by měla být společnost řízena na základě specifi ckého výkladu biblických zákonů – pozn. red.) a který považuje ochránce přírody za lidi stojící proti křesťanské víře, má své kořeny v doslovném, neliterárním výkladu zpráv o stvoření v knize Genesis, jenž staví člověka do pozice „panování“ nad stvořením.

V této teologické vizi nejsou přírodní katastrofy, dramatické klimatické změny ani globální ekologická krize chápány jako varování, které by je mělo vést k přehodnocení jejich dogmat. Naopak jsou chápány jako znamení potvrzující jejich doslovný výklad závěrečných obrazů knihy Zjevení a apokalyptickou naději na „nová nebesa a novou zemi“.

Jejich prorocký vzorec zní: bojovat proti hrozbám amerických křesťanských hodnot a připravovat se na blížící se spravedlnost Armagedonu, konečného střetu Dobra a Zla, Boha a Satana. Společenství věřících se mění ve společenství bojovníků. Takové jednosměrné čtení Bible může vést k otupení svědomí nebo k aktivní podpoře nejkrutějších a nejdramatičtějších situací, jež svět prožívá mimo hranice vlastní „zaslíbené země“.

Pastor Rousas John Rushdoony (1916–2001) je otcem tzv. „křesťanského rekonstrukcionismu“ (nebo „dominionistické teologie“), který měl velký vliv na politickou vizi křesťanského fundamentalismu. Tato doktrína prosazuje jako nutnost podřídit stát Bibli logikou, která se podobá logice islámského fundamentalismu. V jádru vyprávění o teroru totiž formuje pohled na svět jak u džihádistů, tak u nových křižáků. Teokratická politika šířená tzv. Islámským státem se opírá o stejný kult apokalypsy, kterou je třeba co nejrychleji přivodit. Není proto náhodou, že Usáma bin Ládin označil George W. Bushe za „velkého křižáka“.

Před kamery s Biblí v ruce

Spolu s politickým manicheismem je dalším významným jevem přechod od původního puritánského pietismu, jak jej popsal Max Weber v díle Protestantská etika a duch kapitalismu, k „teologii prosperity“, kterou dnes šíří především média, bohatí kazatelé a misijní organizace se silným náboženským, společenským i politickým vlivem. Hlásají „evangelium prosperity“, protože věří, že Bůh chce, aby jeho následovníci byli fyzicky zdraví, materiálně bohatí a osobně šťastní.

Snadno si lze všimnout, jak některé volební kampaně a jejich symbolika oplývají odkazy k evangelikálnímu fundamentalismu. Například vidíme politické lídry, jak triumfálně vystupují s Biblí v ruce. Pastor Norman Vincent Peale (1898–1993) byl významnou postavou, jež inspirovala Richarda Nixona, Ronalda Reagana i Donalda Trumpa. Současného prezidenta oddával při jeho prvním sňatku. Byl úspěšným kazatelem a prodal miliony výtisků své knihy Síla pozitivního myšlení (1952), plné vět typu: „Když v něco věříš, dosáhneš toho“, „Když opakuješ: ‚Bůh je se mnou, kdo je proti mně?‘, nic tě nezastaví“ nebo „Měj stále na mysli svou vizi úspěchu, a úspěch přijde.“ Mnozí američtí televizní kazatelé prosperity mísí marketing, strategické řízení a kázání a soustředí se více na osobní úspěch než na spásu či věčný život.

Protikladné „ekumenismy“

Na základě hodnot fundamentalismu se rozvíjí zvláštní forma překvapivého ekumenismu mezi evangelikálními fundamentalisty a katolickými integralisty. Spojuje je tatáž touha po náboženském vlivu na politickou sféru. Setkávají se kolem témat, jako jsou potrat, manželství osob stejného pohlaví, náboženská výchova ve školách a další otázky obecně považované za morální či hodnotové. Evangelikálové i katoličtí integralisté odsuzují tradiční ekumenismus, zároveň však podporují ekumenismus konfl iktu, který je spojuje v nostalgickém snu o náboženském typu státu.

Nejnebezpečnější perspektiva tohoto podivného ekumenismu však spočívá v jeho xenofobní a islamofobní vizi, která volá po zdech a „očistných“ deportacích. Slovo „ekumenismus“ se tak mění v paradox – v „ekumenismus nenávisti“. Netolerance se stává jakýmsi nebeským znamením čistoty. Je pak obrovský rozdíl mezi těmito postoji a ekumenismem papeže Františka v duchu míru, setkávání a budování mostů. Právě zde lze pochopit historický význam papežova úsilí proti „zdím“ a jakékoli „náboženské válce“.

Náboženský prvek by se nikdy neměl zaměňovat s politickým. Zaměňovat duchovní moc se světskou mocí znamená podřizovat jednu druhé. Výrazný rys Františkovy geopolitiky spočíval v tom, že nedává teologickou oporu moci, aby se prosazovala nebo si hledala vnitřního či vnějšího nepřítele k boji. Je třeba se vyhnout pokušení promítat božství do politické moci, která ho pak využívá ke svým cílům.

Spiritualita se nemůže vázat na vlády ani vojenské aliance, protože slouží všem lidem. Náboženství nemohou některé lidi považovat za zapřisáhlé nepřátele a jiné za věčné spojence. Nesmí se stát zárukou vládnoucích vrstev. Právě to se ovšem snaží prosadit jakási falešná teologická logika v politické sféře.

Šokující rétoriku používají např. autoři platformy Church Militant (Církev bojující), úspěšného amerického digitálního média, jež otevřeně podporuje politický ultrakonzervatismus a využívá křesťanské symboly k prosazování vlastních postojů. Toto zneužití nazývají „autentickým křesťanstvím“. Aby ukázali své preference, vytvořili těsnou analogii mezi Donaldem Trumpem a císařem Konstantinem a mezi Hillary Clintonovou a Diokleciánem. Americké volby byly v této perspektivě chápány jako „duchovní válka“. Church Militant se ptá, zda je možné Trumpovo vítězství přičíst modlitbám Američanů. Naznačovaná odpověď je kladná. Nepřímé „misijní“ pověření prezidenta Trumpa je tak zřejmé: má podle toho jednat. Jde o velmi přímé sdělení, které má podmínit jeho prezidentský mandát tím, že jej představuje jako božskou volbu: „V tomto znamení zvítězíš.“

Dnes více než jindy je třeba zbavit politickou moc konfesního roucha, zbroje a rezavého pancíře. Fundamentalistický nábožensko-politický plán chce nastolit Boží království tady a teď. Vytváří ideologii dobývání. Ten skutečně křesťanský plán je naopak eschatologický, hledí do budoucnosti a snaží se nasměrovat přítomnost k Božímu království, ke království spravedlnosti a pokoje. Tato vize vytváří proces integrace, který se rozvíjí prostřednictvím diplomacie, aniž je kdokoli korunován „člověkem Prozřetelnosti“.

František radikálně odmítal myšlenku uskutečnit Boží království na zemi, jak tomu bylo u základů Svaté říše římské a podobných politických a institucionálních forem. Takto chápaný „vyvolený lid“ by vstoupil do složité politicko-náboženské sítě, která by mu dala zapomenout, že má sloužit světu, a postavila by jej do opozice vůči těm, kdo jsou jiní, tedy vůči „nepříteli“. Křesťanské kořeny národa tedy nikdy nelze chápat etnicky. Papež František v rozhovoru pro francouzský deník La Croix řekl: „Ano, Evropa má křesťanské kořeny. Křesťanství má povinnost je zalévat, ale v duchu služby jako při umývání nohou. Povinností křesťanství vůči Evropě je služba.“ A dále dodal: „Pro kolonialismus zde není místo.“

Proti strachu

Jaký pocit stojí v pozadí svůdného pokušení falešného spojenectví mezi politikou a náboženským fundamentalismem? Je to strach z rozpadu ustaveného řádu a obavy z chaosu. Politickou strategií k úspěchu se stává zvyšování úrovně konfliktu, zveličování nepořádku a zneklidňování lidí vykreslováním znepokojivých scénářů. Náboženství by se zde pak stalo garantem pořádku a politická strana by ztělesňovala jeho požadavky.

Právě proto se František systematicky stavěl proti narativu strachu. Je třeba bojovat proti manipulaci této doby úzkosti a nejistoty. I zde byl papež odvážný a vyhýbal se jakémukoli zjednodušování islámu na islamistický terorismus. Stejně tak nedával legitimitu těm, kdo prosazují „svatou válku“ nebo stavějí zdi s ostnatým drátem. Jediný ostnatý drát pro křesťana je trnová koruna na Kristově hlavě.

Autor napsal tento text společně s Marcelem Figuerou, presbyteriánským pastorem a editorem argentinského vydání deníku L’Osservatore Romano. Text původně vyšel v italském jezuitském magazínu La Civiltà Cattolica, jehož dlouholetým šéfredaktorem P. Spadaro byl (2011–2023). Nyní je podtajemníkem (tj. vysokým úředníkem) vatikánského Dikasteria pro kulturu a vzdělávání. Překlad redakční, upraveno a kráceno.