Jak vzpomínáte na setkání se Štěpánem Trochtou?

Každé léto jezdil do Teplic nad Bečvou. Dozvěděl se, že pocházím z Hranic, a protože hledal způsob, jak se setkávat s lidmi, kteří s ním chtějí mluvit, získal mou adresu a přišel se k nám domů přihlásit. Když prý s ním bude chtít někdo hovořit, jestli by mohl toho člověka poslat k nám. Každé ráno pak k nám domů přišel a vyzvedl si čekajícího člověka. Vše bylo nenápadné, klid a žádné pozdvižení. Tahle spolupráce tajných setkávání fungovala. Štěpán Trochta ze sebe nic nedělal. Přišel k mým rodičům a seděl pak na bedně u kamen. Byl to obyčejný kluk z Valašska, který ale měl úžasný záběr. Když ho zvolili biskupem, posteskl si klukům od salesiánů: „Budete mi chybět. Přijďte někdy za mnou, zahrajeme si fotbal.“ Byl potom zvědavý i na mě a setkali jsme se v parku v Hranicích, to už věděl, jak vypadám. Měl zvláštní schopnost rozpoznat, co je za člověka ten druhý, s nímž se setkává. Byl to mimořádný dar. Hned jsme si tehdy porozuměli.

A později vás světil na kněze.

Na kněze mě tajně světil v Praze v Malířské 11, boční ulici kousek od kostela sv. Antonína v Holešovicích, 25. července 1967. Byl těžce nemocný a každý měsíc musel k lékaři na kontrolu. Při té příležitosti spával právě v Malířské ulici u jedné paní, která chodila ráno do kostela. Když odešla, přijímal návštěvy dopředu vyjednané. Tam se odbývaly nejrůznější záležitosti. Byl asi stále pod velkou kontrolou, ale jednal mazaně. Estébáci si mysleli, že když vykonává něco církevního (např. když by měl světit kněze), bude v celé parádě i s mitrou na hlavě. Jenže jeho oblekem byly tepláky a chodil v domácím. Měl tedy dojednanou návštěvu, a když někdo zazvonil, šel mu klidně otevřít jen tak v teplákách. Když ho estébák viděl v teplákách, řekl si, že očividně nedělá žádnou nelegální církevní činnost, a vše je tedy v pohodě. Jenomže on světil kněze v teplákách, jen to hvízdalo. Estébáci neměli ani tušení, co všechno se děje.

Vzpomínal, co za války zažil v koncentračních táborech v Německu či v komunistických věznicích, anebo o tom nechtěl mluvit?

Němci ho zavřeli hned poté, když naši zlikvidovali Heydricha. V koncentráku po něm jeden esesák dokonce střílel. Vzpomínal, že to bylo tehdy tvrdé. Říkal, že Němci byli sice strašně bezohlední, ale nechtěli člověka zničit vnitřně, zatímco komunisté se naopak zaměřili na to, člověka znectít tak, aby se sám styděl, že existuje. Spousta věcí, které zažil, se prozradila až po jeho smrti, protože on o nich nemluvil. Říkal jen, že se komunisté vždycky snažili člověka tak ponížit, aby se styděl sám před sebou. Nikdo tomu moc nerozuměl, až po jeho smrti se přihlásili jeho spoluvězni a uvedli, co všechno mu komunisté prováděli. Byl pro komunisty hrozně nebezpečný, že si dovedl uvědomit věci, které ostatní lidi ani nenapadly.

Při vyprávění o kardinálovi používáte oslovení Don Trochta.

Tak se mu říkalo. Je to po italském způsobu Don Bosco, protože studoval v Itálii.

Měl by být blahořečen?

Jsem přesvědčen, že by blahořečen být měl. Karol Wojtyla na jeho pohřbu řekl, že byl mučedník. Žádný z kněží ani biskupů neprožil, co prožil on. Mě Don Trochta překvapil, že měl úžasné informace o situaci ve světě i u nás. Co se odehrávalo v komunistické straně, všechno věděl. Měl dokonalý přehled o všem. Komunisté plánovali zrušení katolické církve a to, že zde zavedou pravoslaví, kterému budou vládnout z Moskvy. Proto podepsal s komunisty spolupráci. Ale byl jediný biskup, který byl zavřený a týraný, nikdo si ani nedovede představit, jak moc. Mnozí litují, že i jiní biskupové byli odstraněni z diecézí a žili v izolaci, ale nikdo je tam nebil ani netrápil. Zatímco Don Trochta všechno vylízal do poslední kapky. Nikdo z nás si nedovede představit, co vytrpěl.

Radek Gális: Kardinál na cestě křížové - Štěpán Trochta SDB v letech 1968 - 1974 (Radek Gális, Dauphin, 2026).