Každý ze čtyř evangelistů se rozhodl začít vyprávět Ježíšův příběh od jiného okamžiku jeho života. Marka zajímá až dospělý muž, který opouští Nazaret. Matouš vypráví o Ježíši od jeho narození. Lukáš ještě dřív, od jeho početí. A pak tu máme evangelistu Jana. Toho napadá, že má-li vyprávět o Ježíši, je třeba začít ještě mnohem dřív: před stvořením světa, na samotném počátku všeho. Na tomto počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. A to Slovo se pak stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Poezie vyjádří víc než teologická přednáška

Ono řecké „Logos“, které Jan použil, aby popsal nepopsatelné, neznamená jen slovo, ale také význam, smysl, řád, princip. Kdyby evangelista Jan už měl k dispozici náš teologický pojmový aparát, zřejmě bychom přišli o veškerou poetiku: „Na počátku byla druhá božská osoba, ta byla u první božské osoby a měla božskou přirozenost. Sjednotila se s lidskou přirozeností a přebývala mezi námi.“ Je to přesné, ale zní to strašně. Přece jen potřebujeme tušit tajemství i za tím vším, co jsme si pomocí svých odborných pojmů tak pěkně zaškatulkovali. Poezie toho může vyjádřit víc než teologická přednáška, protože dokáže sdělit i to, co se do slov nevejde. Bůh je nevystižitelný, nepředstavitelný, nelze ho vtěsnat do našich uzoučkých představ.

A pak je tu ještě jedna překladatelská nepřesnost. Slovo se stalo tělem. Slovem „tělo“ se překládá řecké „sarx“, což doslova znamená maso. Slovo, které bylo u Boha a které bylo Bůh, se stává masem. Představa fl ákoty masa, s níž se Boží Slovo sjednotilo. Jan tímhle zvláštním obratem chce zřejmě vyjádřit, jak je vtělení divné. Není to nic očekávatelného, co by se logicky nutně muselo stát. Mnohem předvídatelnější by bylo, kdyby Bůh zůstal ve své nebeské sféře a odtud shora moudře svět řídil. Když se Bůh rozhodl sjednotit s lidstvím a žít náš život, je to vysvětlitelné jen bláznivou láskou, která dělá neočekávatelné kousky. Bůh, jenž nemůže být vyjádřen ničím, co obsahuje tento svět, se vyjadřuje lidstvím jednoho z nás. Bůh, jenž nemůže trpět a zemřít, v Ježíši Kristu přijme utrpení a smrt. České betlémy jsou plné milých zvířátek a hodných lidiček nesoucích Ježíškovi tři kožičky, trochu mlíčka a veselé beránky. Ono Janovo „sarx-maso“ k tomu přidává, že Vánoce jsou o Boží pokoře a sebezřeknutí a sklonění se Boha k člověku.

Může to snad někdo pochopit?

Někteří teologové se domnívají, že prolog Janova evangelia je ze stejné myšlenkové školy jako hymnus z druhé kapitoly Listu Filipanům, kde se píše o Kristu: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Flp 2,6-8). Vánoční text jako vyšitý. V jedné české koledě se vypráví o Marii a Josefovi, jak chtějí v Betlémě sehnat nocleh u kováře, který se omluví, že se jim nemůže věnovat, protože musí celou noc kovat hřeby pro Spasitele, neboť se má brzy narodit.

O půlnoční mši uslyšíme text o narození Páně z Lukášova evangelia. O několik hodin později, na Boží hod, se čte v evangeliu Janův prolog. Člověka napadá, že je to stejný příběh, jen viděný z jiné perspektivy. U Lukáše se vypráví tak, jak by ho viděl lidský pozorovatel. U Jana je totéž viděno z perspektivy Boží. Drama Josefa a Marie cestujících do Betléma, marně hledajících nocleh a uchylujících se k porodu ve stáji je jistě pozoruhodné, ale co je to proti dramatu Božího rozhodnutí zřeknout se sebe sama, zmařit se a přijmout přirozenost služebníka? Slovo, které bylo u Boha a které bylo Bůh, se stalo masem. Může to snad někdo pochopit? Terezie z Avily nad tím rozjímá a říká, že je to něco podobného, jako kdyby ona silně zatoužila stát se červíkem. Proč by to měla dělat? A proč by to Slovo mělo dělat?

Představuji si, že Bůh útočí, chce mě vzít ztečí, chce dobýt mé srdce a vzít si všechno. A aby toho dosáhl, podnikne ten nejšílenější nápad, který mu přijde na mysl, a stane se malým dítětem – v naději, že mi konečně dojde, jak moc o mě stojí. Kéž by tenhle bláznivý podnik nebyl zbytečný.

Autor je farářem u katedrály sv. Bartoloměje v Plzni.