Narodila jsem se v malé obci Hranice. Mým největším darem v životě byl dar víry v Pána Boha. Nepamatuji si, kdy jsem se naučila modlit. Co sahá moje paměť, vždycky večer, než jsme šli spát, jsme si všichni klekli a modlili se. Samozřejmě, že můj život provázelo i různé trápení, ale vždy, když mi bylo nejhůř, jsem se obrátila na Pána Boha. Co jsem sama nezmohla, v tom mi vždy Pán Bůh pomohl. Můj otec pokaždé říkával, že víru mi nikdo nevezme.

Vymodlený zázrak

V životě se mi přihodilo několik situací, kdy jsem si potvrdila, že mé modlitby byly vyslyšeny. Mám vnučku Markétku, u které v šesti letech zjistili zhoubný nádor kostí. Dva roky jezdila do nemocnice v Praze-Motole na chemoterapie. Vždy byla tři týdny v nemocnici a tři týdny doma. Tohle období trvalo dva roky. Poté tam přišla mladá lékařka, která se vrátila ze stáže, a začala s jinou léčbou. Za dva roky už to vypadalo, že bude všechno dobré. Vnučku však začala bolet kyčel a na magnetické rezonanci zjistili, že má opět nález v několika kostech. Určili jí proto den operace. Těsně před operací jí dělali vyšetření znovu a nádor tam stále byl. Tohle jsem se dozvěděla v pátek. Celý den i následující sobotu a neděli jsem promodlila. Prosila jsem Pána Boha, ať nám ji tu nechá. V úterý jsem se probudila s pocitem naprostého klidu a zdálo se mi, že je všechno v pořádku. Ten den mi volala dcera a sdělila mi, že Markétku otevřeli, a žádný nádor tam nebyl! Když jsem o tom později vyprávěla mé obvodní lékařce, tekly jí slzy a říkala, že to nemohlo být nic jiného než ZÁZRAK!

Jiná příhoda se stala, když jel můj vnuk autem potmě domů. Nevěděl proč, ale náhle dupnul na brzdu, a když auto téměř zastavilo, přeběhlo před ním stádo divokých prasat. Když mi to pak vyprávěl, říkala jsem mu, že ho chránil Pán Bůh. Celá rodina ví, proč se za ně tak modlím.

Zažila jsem i další těžko jinak vysvětlitelný příběh. Dcera s mužem jeli autem do Českých Budějovic a na silnici mezi Dasným a Českými Budějovicemi havarovali. Je to velmi frekventovaná silnice a oni se při nehodě dostali na její opačnou stranu. Auto bylo na odpis, ale jim se vůbec nic nestalo. I můj zeť tehdy uznal, že k tomu přispěly mé modlitby za ně.

Moje modlitby mají smysl

Vždycky si uvědomím, že moje modlitby mají velký smysl. A proto je víra největší dar, který jsem v životě dostala. Zasloužili se o něj hlavně moji rodiče, především otec. Za války mě vozil na kole do Suchdola nad Lužnicí do kostela. My jsme byli ještě v Německu a Suchdol byl už v protektorátu. Jezdili jsme proto tehdy načerno na kole přes zelenou hranici na české mše do Suchdola. Dalším darem, za který mohu poděkovat jen Pánu Bohu, jsou moje děti: mám celkem čtyři. Do kostela jsme chodili všichni za každého počasí. Po válce jsme docházeli do Dvorů nad Lužnicí, kde již byly české mše. Děti jsem vedla k víře úplně odmala. Večer místo pohádek jsme se modlili a dětem pohádky nikdy nechyběly.

Můj otec říkával, že co má člověk v hlavě, mu nikdo nemůže vzít ani to nemůže nikde ztratit. Tahle slova se týkala i víry a vzdělání. Mám jen základní vzdělání, celý život jsem dělala v zemědělství. Někdy bylo obtížné se do kostela dostat, ale vždy jsem se o to snažila. Požádala jsem třeba o výměnu směn v práci nebo jsem navštívila jiný kostel.

Víra mě provází celým mým životem. Vnímám ji jako největší dar, především kvůli tomu, že mi dává jistotu v dobré konce. Vím, že se na Pána Boha mohu vždy obrátit a že mi pomůže. Věřím, že mé modlitby vždycky vyslyší.

Dobrovodské zrcadlení

Již počtvrté se letos konala literární soutěž pro klienty domovů pro seniory, nazvaná Dobrovodské zrcadlení, kterou organizují zaměstnanci Domova pro seniory Dobrá Voda u Českých Budějovic. Cílem je umožnit seniorům sdílet vzpomínky, zážitky a příběhy. Každý rok má své téma – to letošní se jmenovalo Nejkrásnější dar aneb Dárek pro mou duši. Vítězkou hlavní Ceny roku 2025 se stala Helena Divoká (*1934), rozená Tikalská, pocházející z Hranic u Nových Hradů. Ve svém textu děkuje za dar víry a svěřuje se, že v tom, co by v životě sama nedokázala zvládnout, jí vždycky pomohl Bůh.