Je to už čtyřiadvacet let, co jsme náhle přišli o naši jedinou dceru Lucii. A přesto mám někdy pocit, jako by to bylo včera. Není den, kdy bychom si na ni nevzpomněli. Byla zdravá, krásná, chytrá, plná života, s úsměvem, který rozzářil celý dům. Připravovala se na maturitu a plánovala, kam půjde dál. A pak se zčistajasna vše změnilo. V pátek ve tři hodiny odpoledne upadla do kómatu.Dodnes si pamatuji ten okamžik zmatku a strachu, co jsem prožívala. Lékaři dělali, co mohli. Farnost se tehdy modlila celou noc za její uzdravení. Bylo to dojemné - tolik lidí v kostele, svíčky, ticho, slzy,…
