Proto jednáme správně, když opakovaně narušujeme zdání pouhého naučného systému a říkáme: směrem od Boha se něco děje. I dnes. I tady. I se mnou. Vystavuji se této souvislosti, ubírám se tímto směrem, jednám a zápasím – a teprve v této souvislosti vychází zřetelně a živě najevo, co je to „naděje“. Je to důvěra navzdory veškerému odporu nevíry a neposlušnosti, navzdory zdánlivé nemožnosti, aby zaslíbení došlo svého naplnění. Tehdy se dočkám znovuzrození k novému životu – znovuzrození starého stvoření. (…) Tento Bůh je osobní, je to věčné JÁ. Před ním mizí pomíjivost mýtu, jíž bylo vše vydáno…