Modlitba není ani předpokladem, bez něhož se už můžeme klidně obejít, když dosáhneme dalšího bodu cesty. Spíše spolutvoří samu podstatu víry. Vždyť co jiného je víra než vztah důvěry, který se udržuje a roste komunikací.

Vnímat znamení Kristova příchodu

Ježíš vypráví dnešní podobenství (Lk 18,1-8) nikoli zástupům, nýbrž učedníkům, svým nejbližším. A chce jim ukázat, „jak je třeba stále se modlit a neochabovat“. Podobnou výzvu slyšíme i v nejstarším novozákonním spisu, v 1. listu Tesalonickým: „v modlitbách neustávejte“ nebo „bez přestání se modlete“ (5,17). To svědčí o živé víře prvních křesťanů, kteří žili každý den v očekávání příchodu Pána.

Zdá se však, že Ježíš v onom podobenství myslí zvláště na nás, kteří máme po tolika staletích pocit, že Pán „s pomocí prodlévá“. Má-li být i pro nás Boží království každodenní živou realitou, potřebujeme se modlit a neochabovat, učit se vnímat znamení Kristova příchodu, otevírat se Boží přítomnosti a učit se číst skutečnost Božíma očima.

Aktéry podobenství jsou soudce, „který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal,“ a vdova, „která k němu ustavičně chodila a žádala: Zastaň se mne proti mému odpůrci.“ Vdovy (a sirotci) patřily v Izraeli mezi skupiny lidí, které zasluhovaly zvláštní pozornosti a ochrany. Soudce s pomocí otálí. Vede si svou samomluvu a jediným důvodem, proč se nakonec té ženy zastane, je obava, že ho bude pořád obtěžovat – čili je veden touhou mít od ní už konečně pokoj.

Ježíš toto podobenství vypráví jako jakousi karikaturu Boha Otce. Možná se přitom jeho posluchači i zasmějí. Pak ale zvážní: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh!“ Otec není jako ten nespravedlivý soudce. Ale ano, navenek to tak někdy vypadá. „Ustavičně“ k němu chodíme, modlíme se a máme pocit, že se nic neděje. To je lidská perspektiva. Ale Ježíš nám odhaluje tu Boží: „Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“ (Lk 18,7).

Pro překladatele je oříškem, jak přeložit řecký termín makrotchymein, který je zde za výrazem „prodlévá“ či „otálí“. Znamená totiž především trpělivost a očekávání. Tak to slyšíme v 2. listu Petrově: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2 Pt 3,9). A tak to prožil i sám Pán: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel“ (Žd 5,7).

Bůh nám dává čas k obrácení

Jinými slovy: To, co prožíváme lidsky jako Boží otálení s pomocí, je z Božího pohledu projevem Boží trpělivosti, která nám dává čas k obrácení, tedy k tomu, abychom se v životě jako onen soudce netočili jenom kolem sebe, svých potřeb a starostí, ale aby se jeho středem stále více stával Bůh. Často vnímáme, že naše modlitby vyslyšeny nejsou. Tak i Boží Syn nebyl zachráněn před smrtí, i když o to prosil. Bůh nás ale slyší, zastane se nás a zachrání nás – jako se zastal svého Syna, když ho vzkřísil z mrtvých.

Není snadné to takto vidět. A právě proto potřebujeme „stále se modlit a neochabovat“. Perspektiva se obrací. My se ptáme: Proč se máme stále modlit? Kristus se však ptá: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Autor je evangelický farář v Chrástu u Plzně a působí jako odborný asistent na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.