„Aby mohl být někdo dobrým knězem, musí být na prvním místě zralý, normální člověk,“ zdůrazňuje P. Radek Tichý, rektor Arcibiskupského kněžského semináře v Praze. Lidská formace je podle něj základem pro další rozvoj. „Znamená to dobře znát sám sebe, své slabé i silné stránky, umět s nimi nakládat a trvale na sobě pracovat. Důležité je také dobře fungovat v mezilidských vztazích, spolupracovat a umět řešit konflikty.“

Formace bohoslovců vychází všude na světě z dokumentů Svatého stolce, které vymezují čtyři hlavní oblasti: lidskou, duchovní, intelektuální a pastorační. Právě lidská formace stojí na prvním místě, protože podle dokumentů i praxe musí být bohoslovec nejprve osobností integrovanou v celé své šíři – těla, duše, vůle i rozumu.

„Základem je pak život v komunitě,“ vysvětluje Tichý. V semináři žije patnáct bohoslovců a dva představení pod jednou střechou. „Opakovaně se potkáváme během dne, řešíme spolupráci, konflikty i soužití. Tato zkušenost umožňuje vzájemné zrcadlení a rozvoj osobnosti,“ podotýká.

Pro Kamila Kartáče, bohoslovce ve druhém ročníku za plzeňskou diecézi, je právě komunitní život tím, co ho nejvíc formuje. „Každý jsme jiný, máme různé názory i očekávání a všechny rozdíly musíme nějak zvládnout,“ přibližuje bohoslovec. Připravuje se, že podobnou pestrost bude zažívat i jako kněz ve farnosti, jenom v semináři si jsou i s představenými mnohem blíž a vzájemné „obrušování“ je tu intenzivní.

Psychologická pomoc i terapie

Samotné soužití by ale bylo málo, seminář proto nabízí další nástroje. „Máme pravidelný kontakt s psycholožkou, která přijíždí třikrát do roka na několik dní. Každá návštěva má konkrétní téma – např. využívání času, osamělost či sexualita. Psycholožka také vede individuální rozhovory, které jsou součástí důvěrného prostoru,“ popisuje Tichý.

Psychologické testy absolvují bohoslovci ještě před příchodem do semináře a pak znovu během studia. „Cílem je nejen vyloučit závažné problémy, ale hlavně pomoci rozumět sobě samému a určit oblasti, kde je třeba růst. Někteří kluci mají zkušenost s traumatem z dětství, a proto navštěvují duchovní obnovy zaměřené na tuto problematiku,“ říká rektor. „Polovina bohoslovců dochází na psychoterapii – buď z vlastní iniciativy, nebo na doporučení. Pomáhá to v osobním i duchovním růstu.“

Někteří seminaristé projevují zájem i o další formy rozvoje, třeba speciální výcvik nebo koučink. „Přemýšlíme, jak jim v tom vyjít vstříc,“ zmiňuje Radek Tichý.

Dobrá vůle a pohled zvenčí

Tyto nabídky většina bohoslovců oceňuje: „Jsem zaskočen jejich dobrou vůlí a ochotou mluvit o věcech, na nichž pracují. Současná generace je otevřená a chce na sobě pracovat. Nepřijde mi, že by bylo potřeba někoho tlačit či přemlouvat,“ oceňuje rektor.

Radek Búbela, bohoslovec ve třetím ročníku za pražskou arcidiecézi, to potvrzuje: „Chci se rozvíjet, budovat kvalitní vztahy, nemyslet jen na sebe, učit se sebereflexi a umět přijmout zpětnou vazbu i kritiku od druhých,“ přibližuje. A pomohlo mu k tomu i zklamání: „Od některých lidí jsem očekával, že mi budou vzorem, ale to se bohužel nenaplnilo. Právě jejich špatný příklad se mi stal ale motivací, abych na sobě pracoval o to víc – protože takovým člověkem nechci být.“

V semináři si pochvaluje spolupráci se spirituálem, který má na starosti především duchovní růst seminaristů. A neméně cenné je pro něj podělit se o to, co prožívá, s někým „z venku“. „K tomu jsou užitečná sezení s terapeutem. I já jich několik absolvoval a velmi jsem ocenil otevřený a profesionální přístup. Pomohl mi uvědomit si, že z některých věcí jsem měl zbytečný strach a že v určitých obtížích nejsem sám. Překonáním trápení a těžkostí se učím větší lidskosti vůči sobě i druhým,“ dodává bohoslovec.

Chod semináře finančně podporují jednotlivá biskupství a dárci. „Jsem vděčný za nadaci semináře, která pomáhá financovat právě psychoterapie a další potřeby, zvláště u bohoslovců z hůře situovaných rodin,“ oceňuje rektor. Volba terapeuta je přitom vždy individuální: „Bohoslovci mají seznam prověřených odborníků, ale mohou si vybrat i terapeuta vlastního. Důležité je, aby terapie byla kompatibilní s vírou a přípravou na kněžskou službu.“ I přesto, že dobří terapeuti jsou dnes velmi vytížení, většina seminaristů si pomoc nachází.

K osobnostnímu růstu pak pomáhají nejrůznější praxe – např. v domovech důchodců, v nemocnicích nebo při akcích s mládeží, kterých se bohoslovci pravidelně účastní.