Magistrem dominikánů jste už šest let. Musíte kvůli tomu hodně cestovat. Jakou církev vidíte?

Součást mé služby je navštěvovat bratry a členy dominikánské rodiny, takže i sestry – kontemplativní i apoštolské – a laiky. Jinak žiji v Římě, ale tam trávím tak čtyři a půl měsíce v roce, zbytek času jsem na cestách, na vizitacích. Většinou poznám letiště a kláštery, a co je mezi tím. Doma se však cítím v každém klášteře.

Podobně jako každý katolík na cestách v kostele…

Přesně tak, slovům při mši sice nemusí rozumět, ale ví, co se děje. Ať je pokřtěný tady nebo jako já na Filipínách, je doma v každém farním kostele. A co vídám na cestách? Všímám si rozdílů mezi místními církvemi, ale něco nás všechny spojuje, což je krásné. V Nigérii to bylo úplně jiné než tady v Evropě. Víra, radost a zpěv tam byly nakažlivé. A pak jsem byl třeba v Polsku, kde je více ztišení, ale stejně hluboká víra. To vše je katolicita.

Objevil jste na cestách některé oblasti, které jsou inspirací pro ostatní?

Ano, ale to se děje i tam, kde si myslíte, že se nic neděje. Například mě těší, že jsem se tady po mši setkal s dvaceti lidmi, kteří se zajímají o víru a stali se katechumeny. To je Boží dílo a my máme být jen k dispozici.

Jste zde na vizitaci. Co to obnáší?

Není to inspekce, jako když generální ředitel obhlíží pobočky. Jako lidé víry se vírou inspirujeme. Dějiny spásy jsou sérií Božích navštívení. V Zachariášově chvalozpěvu slyšíme: „Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele, že navštívil a vykoupil svůj lid.“ To nás inspiruje – chceme objevovat, co Bůh koná v nás a skrze naše bratry. Vidíme, zda je něco, co můžeme doporučit nebo sdílet s ostatními. Návštěva je znamením Boží blízkosti. Podobě jako kaplan navštěvuje nemocného nebo někdo, kdo je s rodinou v okamžiku ztráty milovaného. To všechno jsou znamení blízkosti. Patří k tomu i hovory s člověkem, který má pochybnosti o víře atd. V Plzni nás na ulici oslovil jeden muž, jestli se může na něco zeptat. „Jsem ateista. Fakt věříte tomu, čemu věříte?“ A my jsme řekli: „Ano, ano.“ Odpověděl: „Proboha, tomu nemůžu věřit.“ A my na to: „Ale právě jste řekl – Pro Boha!“

V hábitu se asi jen tak v klidu nejde procházet po městě.

Ale bylo to vlastně v pohodě.

Kolik je na světě dominikánů?

Máme 5 145 bratří a asi 2 200 kontemplativních sester (mnišek). Do dominikánské rodiny počítáme také laiky, těch je 137 tisíc! Dále je to 17 tisíc apoštolských sester a pak více než 400 členů Kněžského sdružení sv. Dominika. Máme také členy sekulárních institutů a dominikánského hnutí mládeže. A máme radost, že dva terciáři jsou nebo budou svatořečeni – nedávno to byl Pier Giorgio Frassati a 19. října to bude Bartolomeo Longo. Jinak máme už 389 blahoslavených a svatých. A rok má přitom jen 365 dní!

A s kolika žijícími členy jste se setkal?

Během těchto šesti let už asi s více než čtyřmi tisíci.

Jak dnes oslovují lidi sv. Dominik a váš způsob života?

Dominikova mise je podílet se na poslání církve. Bůh poslal svého Syna a seslal Ducha Svatého, aby povolal lidstvo do společenství s ním. Sv. Dominik si uvědomil, že jeden z účinných způsobů kázání je v komunitě. Proto Ježíš vyslal učedníky po dvou: mají-li hlásat evangelium lásky, musí o ní svědčit. Způsob života ve společenství už je formou kázání. Ukazuje na důležitou pravdu, že Ježíš nám vyjevuje Boha jako Otce, a proto jsme my všichni bratři a sestry.

Takže kázáním se nemyslí jen promluva.

Kázání je život. Tomáš Akvinský či Albert Veliký byli profesoři, teologové a filozofové, ale máme také Kateřinu Sienskou, terciářku, mystičku, rovněž proslulou svým kázáním. Kázat totiž znamená sdílet Boží slovo. A pak jsou světci jako Martin de Porres a Jan Macias. Byli členy dominikánské rodiny a kázali svými skutky charity. Nebo nedávno svatořečený Pier Giorgio Frassati, mladý muž a horolezec, který ale také docházel na eucharistickou adoraci a navštěvoval chudé. Když se ho ptali, proč tam chodí, když to u nich smrdí, odpověděl: „Bůh mě navštěvuje každé ráno v eucharistii, a tak já z vděčnosti navštěvuji jeho, který je přítomen v chudých.“ Byl to normální člověk, účastnil se třeba demonstrací. Ale také zval mladé lidi k eucharistii, zval k výšinám. Tito svatí jsou barvití, mnohostranní. Potkat je v jedné místnosti, ani byste nevěděli, že jsou dominikáni.

Co je tedy spojuje?

Charisma, které přijal Dominik – kázat Boží slovo všemi způsoby, sdělovat světu Boží lásku a milosrdenství.

Neplatí to ale pro každého křesťana?

Ano, charisma je dar k budování církve. Na kázání nemají dominikáni žádný monopol, ale toto charisma připomíná, co dělat. Podobně jako milosrdní bratři, hospitálský řád sv. Jana z Boha, mají charisma péče o nemocné. To ale neznamená, že bychom se my ostatní neměli starat o nemocné. Oni nám tuto povinnost připomínají. A také kázání je povinností každého křesťana.

Dočetla jsem se, že vaše cesta k dominikánům byla vlastně omyl.

Chtěl jsem se stát jezuitou, ale rodiče se báli, že budu vyslán na misie. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu do semináře na Univerzitu sv. Tomáše v Manile. K tomu jsem potřeboval doporučení arcibiskupa, který byl dominikán. Jeho sekretář ale nějak nepochopil mou žádost, takže doporučení putovalo k provinciálovi dominikánů, a ne k rektorovi semináře. Bylo mi 17 let a nic jsem nevěděl, ani jsem neznal zkratku OP. A tak jsem se ocitl u dominikánů a už tam zůstal. Zkrátka můj příběh povolání stojí na chybě. Ale i to se stává (směje se).

Když navštěvujete vaše komunity, musíte také řešit problémy. Dnes se zdá, že církev je nějak moc plná problémů.

Hlavou církve je Kristus, a proto je svatá. Ale jejími údy jsme my – hříšníci, a proto se lidské slabosti objevují všude. Je správné vyznávat: „Je to má vina, má veliká vina.“ Někdo, když je řeč o církvi, vidí jen skandály. Ale kdybychom vzali ve světě instituce, církevní nebo světské, a podívali se, jak řeší otázky ochrany a vyšetřování případů zneužívání, zjistili bychom, že církev udělala opravdu hodně – včetně stíhání viníků a prevence. Někde se také církev polarizuje – na pravici, levici apod. Je smutné, když si lidi nálepkujeme, a pak je démonizujeme, nebo naopak idealizujeme. V církvi jsou neshody už od dob sv. Petra a Pavla. I v našem řádu stáli Kateřina Sienská a Vincenc Ferrerský na opačných stranách sporu ve věci západního schizmatu. A oba jsou svatí! Přestože spolu nesouhlasili, oba pracovali pro jednotu církve – jen z různých stran. Zkrátka můžeme spolu nesouhlasit, ale nesmíme zapomenout, že patříme do jedné komunity. Napětí je součástí života, je v lidské DNA. Náš život je v napětí mezi kontemplací a akcí, samotou a časem s lidmi. Problém nastává, když se z napětí stane konflikt. Nesouhlas není totéž co nepřátelství. To je dnes pro církev velká výzva – naučit se nesouhlasit, a přitom zůstat v jednotě.

To je těžké mít na mysli třeba na sociálních sítích, společně u jednoho stolu se nepřátelství tolik nedaří.

Ano. Média jsou užitečný nástroj, ale lidi zajímá, co je nenormální – konflikty, skandály, negativní zprávy. Když média napíšou, že byl kněz obviněn ze zneužívání, je to strašně smutné. Ale zároveň je to dobrá zpráva o tom, že to není normální. Musíme zůstat bratry a sestrami, i když máme konflikty. Papež František také říkal, že jsme se příliš soustředili jen na sexualitu, až to vypadá, že na ní vše záleží. Přitom existují i jiné zásadní rozpory: někdo je „prolife“, ale zároveň „pro zbraně“. Někdo je proti potratům, ale podporuje válku. To jsou protimluvy. Samozřejmě, obrana je legitimní a agresivní válka je nespravedlivá. A právě o spravedlnost jde – proto se mluví o „legitimní sebeobraně“. Politika to ale často zneužívá. Lidé třeba volí jednu stranu, protože je proti potratům, a zapomenou u ní na ostatní věci proti evangeliu. Nebo volí stranu, která pomáhá chudým, ale zároveň podporuje potraty. Církev má stát na straně evangelia a následovat Ježíše, nemá vstupovat do stranické politiky. Nelze říkat, že je nějaká strana katolická a jiná není, obě mohou být i nebýt. Církev má lidem pomoci, aby rozlišovali a rozhodovali se podle svědomí – a aby viděli na obou stranách i rozpory. Mnoho katolíků se cítí být politickými „bezdomovci“ – nemohou se ztotožnit s žádnou politickou stranou. Ale to nám připomíná, že patříme do církve, a ne do strany.

Jste ve své práci šťastný?

Jsem, protože i v těžkých situacích nacházím naději a milost. Třeba v roce 2023 jsem byl na Ukrajině. Nedaleko Kyjeva, ve Fastivu, šlo dvanáct dětí k prvnímu svatému přijímání. Tam, kde zní sirény, najednou zvaly zvony k oslavě. Rodiče se snažili dětem i uprostřed války vytvořit radostnou vzpomínku. A ty děti nás pak chtěly obdarovat. Víte, co nám daly? Velké nábojnice, které vyzdobily. Ukázaly nám, že se snaží proměnit symbol smrti ve znamení života. Přišlo mi na mysl: „Ó smrti, kde je tvůj osten?“

Teď mi vyhrkly slzy.

I já jsem tam plakal dojetím. Nemohl jsem to ovládnout. Mysleli si, že se hroutím, ale jsem jen člověk. Jeden z našich polských bratří mi tam na Ukrajině vyprávěl: „Ptají se mě, jestli mají s Rusy nějakou budoucnost.“ On jim na to odpověděl: „Nevím, to je na vás. Ale řeknu vám příběh své rodiny. Mého dědečka před sto lety Ukrajinci mučili. A já Polák jsem teď na Ukrajinu přišel dobrovolně, protože vám chci pomoci. Je to tedy na vás.“ Dalším symbolem naděje jsou pro mě dva bratři – Rus Arťom, dominikán, který má dobrého přítele Igora, Ukrajince. Snaží se spolu dělat podcast a říkají: „Nezapomínejme, že na obou stranách jsou dobří lidé, kteří s tím vším nesouhlasí.“ To jsou symboly naděje v temném světě. Ukazují nám, jak překonat konflikty, jak budovat mosty. Problém mostu, například vašeho krásného Karlova mostu, je ten, že po něm lidé přecházejí a on musí unést jejich váhu. Byl jsem také v Myanmaru (bývalá Barma). Naši bratři a sestry tam teď žijí v horách, kam byli lidé vyhnáni, ač nic nemají. Snaží se tam vést normální život, takže zřídili školy, jaké měli v nížině. Nevědí, jestli vláda tuto výuku uzná, ale chovají naději. A pak máme bratry v místech, kde se musejí schovávat a kde je úplný chaos. Jsou to země, které nemohu jmenovat, protože bych bratry ohrozil nebo bych se tam pak nedostal. V jedné mě drželi na hranicích čtyři hodiny. Dohledávali, jestli jsem někdy neřekl něco proti tamní vládě. To jsou těžké případy, ale vždy jsou tam i známky naděje.

Váš bratr je biskupem. Jak to, že jste se oba stali duchovními?

Nevím (směje se). Můj strýc působil v politice a můj otec víceméně také. Mým křestním kmotrem byl Benigno Aquino, který byl zavražděn v roce 1983 (vůdce opozice proti diktátorovi Ferdinandu Marcosovi – pozn. red.). No, a my jsme tušili, že nechceme vést takový život. Je spousta špatných zpráv, ale musíme hledat dobro: světla ve tmě. Problém církve je, že lidé na pravici si myslí, že ti na levici jsou „mimo“ – a naopak. Musíme se naučit hledat střed. Svět jde do extrémů, což vede ke konfliktům a válkám. To je proti tomu, co Ježíš učil. Někdy si stěžujeme, že Pán neslyší naše modlitby, ale myslím, že i Pán se může ptát: „Proč vy neslyšíte mou modlitbu?“ Nastal čas, aby církev zpomalila a naslouchala Ježíšově modlitbě: „Modlím se, aby byli jedno…“

P. GERARD TIMONER III. (*1968) získal v roce 1991 licenciát filozofie na Filipínském dominikánském centru pro mezinárodní studia, v roce 1994 licenciát teologie na univerzitě sv. Tomáše v Manile, v roce 2004 doktorát z teologie na katolické univerzitě v nizozemském Nijmegenu. V roce 2014 ho papež František jmenoval členem Mezinárodní teologické komise. Působil také jako provinciál filipínské provincie a pomocník (socius) magistra řádu pro jihovýchodní Asii a Tichomoří. Od roku 2019 je 88. magistrem řádu, prvním pocházejícím z Asie.