K překvapení mnohých sociální učení katolické církve zahrnuje hned několik jasných kritérií, která by měla být určující pro jednání takového politika či jeho politického subjektu.

V prvé řadě je to ochrana lidské důstojnosti. To je totiž zásadní přístup, který by měl směrovat jednání i smýšlení každého katolického křesťana. Konkrétně se to musí projevit tím, jak si člověk počíná vůči všem, kteří jsou slabší – kvůli věku, fyzickému stavu, společenskému či ekonomickému znevýhodnění. Jistě sem patří i ochrana člověka v samém počátku jeho života i v jeho konci. Ale také citlivý přístup ke všem různým menšinám.

Na ochranu lidské důstojnosti přímo navazuje požadavek pokládat za stěžejní princip veřejného života společné dobro. Opakovaně na to upozorňoval papež František – a pokračuje v tom jeho nástupce Lev XIV. Z hlediska dnešní reálné politiky je to jasná opozice vůči tomu, co ji dnes určuje: boj zájmů. Hledat a prosazovat společné dobro pochopitelně není nijak snadný úkol. Vyžaduje trpělivou, respektující veřejnou debatu – tedy to, co se u nás už delší dobu vůbec neuskutečňuje. Jenomže dlouhodobě na to pak doplácejí všichni. Dokonce nejen ti, kterým se z různých důvodů nedaří vlastní „zájmy“ prosazovat, ale i ti, kteří je prosazují.

Třetím určujícím principem je tzv. univerzální určení statků. Když to přeložíme do srozumitelné řeči, znamená to, že všechno, co je na této Zemi lidstvu k dispozici, má jediného skutečného vlastníka – Boha. A všichni ostatní jsou pouze správci, nikoli majitelé, kteří si s tím můžou dělat, co je napadne. Ano, správně vidíte, že tenhle princip je v dnešním světě drsně odmítán. Hrstka lidí drží ohromné bohatství a až na čestné výjimky je nikterak netrápí situace těch, kdo jsou na tom podstatně hůř. Křesťanský politik (stejně jako strana, kterou zastupuje) by rozhodně měl být hlasem těch, kterým je přiměřený díl „statků“ upírán.

K tomu ho ostatně vyzývá i čtvrtý princip – solidarita. Křesťané – a politici zvlášť – by ve veřejném prostoru měli být poznatelní podle schopnosti účinně pomáhat všude, kde je třeba. To vyžaduje všímavost, empatii, ale i potřebné odborné kompetence. Bez toho totiž může i dobrá vůle přinášet víc problémů než řešení. Politika je zkrátka také řemeslo, jež nelze dobře vykonávat bez určitých schopností. Patří k nim ovšem i pokora, která uzná, nač stačím – a nač naopak ne.

Pátý a šestý princip – subsidiarita a participace – spolu docela těsně souvisí. Jde tu o to, řešit problémy na té nejnižší úrovni, kde by se řešit daly, neodebírat nižším stupňům řízení veřejného života, co by samy dobře zvládly – to je subsidiarita. Je poněkud paradoxní, že ačkoli byl tenhle princip poprvé jasně pojmenován právě v souvislosti se sociálním učením církve, v samotné katolické církvi se mu zatím moc nedaří. Každopádně v praxi to znamená podporu občanské společnosti, která ale bez aktivní spoluúčasti (tedy participace) nebude moci naplnit ty úkoly, které jí v rámci subsidiarity byly svěřeny.

Odpovědnost za stvoření

Nedávno k těmto šesti principům přibyl péčí papeže Františka ještě sedmý: odpovědnost za stvoření. Ve své encyklice Laudato si’, stejně jako v návazné exhortaci Laudate Deum, přesvědčivě ukázal, jak lhostejný, ba kořistnický přístup k životnímu prostředí vyrůstá z tupé materialistické ideologie, pro kterou i živé skutečnosti jsou jen „věci“, s nimiž je možno v honbě za ziskem libovolně zacházet. V současnosti, kdy v důsledku ruské agrese proti Ukrajině došlo k energetické krizi, která vedla mj. k velkému zdražování (zejména potravin), vyžaduje trvat na nezbytných krocích pro záchranu planety značnou odvahu. A právě tou by se měli křesťanští politici vyznačovat.

Příkladně v této souvislosti reagovali američtí biskupové na Trumpův „Velký krásný zákon“, který prošel většinou jednoho hlasu: „Důrazně varujeme před velkou škodou, kterou zákon způsobí mnoha nejzranitelnějším členům společnosti. Obsahuje nespravedlivé škrty v oblasti zdravotní péče a potravinové pomoci, daňové škrty, které zvyšují nerovnost, imigrační ustanovení, která poškozují rodiny a děti, a škrty v programech na ochranu Božího stvoření.“

Autor je publicista, pedagog a analytik.