Tehdy žily ještě v klášteře na Hradčanech. Nelze zapomenout na dojmy, kdy jsem je ráno nakládala do auta - měla jsem tehdy auto plné bosých karmelitek, žen plných síly a energie, v hlavě měly plány na celý den. Večer pak jsem vezla tytéž sestry, jen značně unavené, vyčerpané, špinavé, ale přesto šťastné a odhodlané dál budovat svůj nový domov, za který už tenkrát Drasty pokládaly. O tom, že se jednou areál kláštera stane i mým domovem, jsem neměla ani tušení. A shodou okolností - věřím, že vedených Boží prozřetelností - se tak stalo. Přestěhovali jsme se do Drast a tím se na několik let…