Vácha píše živě, v několika málo větách dokáže rozvinout a vypointovat příběh či nuancovaně vystihnout vnitřní svět věřících i jejich pastýřů. A co víc (a v tom jde, myslím, ve stopách velkých kněžíspisovatelů), píše teď a tady, nestará se o to, zda budou jeho slova dobře pochopena, zda jsou pečlivě vyvážena a nikoho se nedotknou. Ač řádky tohoto bystrého pozorovatele nezapřou zkoumavý pohled etika, Váchovi nejde o formulaci obecných pravidel pro dnešního člověka, chce nadchnout čtenáře, přesvědčit ho, že život může žít mnohem plněji, než by se zdálo. „Život, štěstí je to, co prožívám nyní.…