Ježíš na své životní pouti procházel fázemi vnitřního růstu a rozvoje, tak jako každý člověk. Nepřeskočil trápení dětského věku. Potřeboval zavinout do plenek ze stejného důvodu jako všechna ostatní miminka. Nemluvil v kolébce plynulou aramejštinou. Učil se chodit a padal přitom jako každé batole. Proč? Jednu z odpovědí dává apoštol Pavel: ačkoli byl způsobem bytí roven Bohu, přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, stal se jedním z lidí. „Člověčenství naše ráčil vzíti na se,“ jak zpíváme o Vánocích. Člověčenství se vším všudy. Včetně ochromující únavy, rozpraskaných rtů, odřených…