Vzpomeneš si ještě, jak jsi v KT začínala?

Ke konci roku 2008, to jsem byla ještě na rodičovské s mladším dítětem, mě moje maminka, dlouholetá věrná čtenářka KT, upozornila na inzerát, kterým tehdejší šéfredaktor Antonín Randa sháněl na půlúvazek redaktora na rodinná témata. Ve výběrovém řízení, kde tenkrát kromě Toníka úřadoval i Aleš Palán coby šéf tehdejší přílohy Doma, si mě redakce vybrala. S Alešem jakožto se svým bezprostředním nadřízeným jsem pak v KT prožila první roky a hodně jsem se od něj naučila. Krátce po mně nastoupil do redakce i Tomáš Kutil, nějaký čas jsem byla dokonce jedinou redaktorkou mezi samými redaktory, což byla také zajímavá zkušenost. Zažila jsem v KT ještě Petra Příhodu nebo Jaroslava Meda, velké osobnosti, které nás už předešly na pravdu Boží. A byla jsem také u přechodu KT k nové, současnější podobě a u jeho proměny po nástupu Kateřiny Koubové do čela redakce. Kateřina noviny otevřela univerzální církvi a jejím podnětům, navázala mnoho styků s kolegy v zahraničním katolickém tisku, zprofesionalizovala provoz redakce a celkově zvedla laťku. Pak nastoupilo i několik mladých kolegů a přinesli „čerstvou krev“, což pomáhá dívat se na témata, o kterých informujeme, zase z dalšího úhlu a názorově nezakrnět. Byla radost v takovém kolektivu pracovat.

Během práce v KT jsi potkala i řadu zajímavých osobností. Na koho ráda vzpomínáš?

To by byl dlouhý seznam. Mám zvlášť ráda osobní setkávání, na která je dostatek času, ideálně ta, při nichž vznikaly rozhovory na stranu 13. Za ta léta jsem si takto mohla do hloubky popovídat s lidmi – ať už šlo o umělce a umělkyně, politiky nebo místní kulturní činitele –, kteří jsou opravdoví, inspirativní a s Pánem Bohem to myslí poctivě. Pro mě byli zároveň velkou výzvou, abych se v tomto ohledu sama „neflákala“. Jsem vděčná také za práci v jedinečných prostředích, ke které bych se jinak třeba nedostala, jako byla cesta do uprchlických táborů v Iráku za války proti tzv. Islámskému státu nebo reportování papežských apoštolských cest. Podle mě by každý zpravodaj měl alespoň jednou tyto velké mezinárodní akce pracovně prožít, je to velká profesní škola.

Častokrát jsi podávala zprávy ze zahraničí o těžkých situacích i skandálech v církvi, které se týkaly třeba sexuálního i jiného zneužívání. Jistě to na tebe osobně působilo. Jak ses s takovou deziluzí či stresem vyrovnávala? Proč je vůbec důležité o těchto věcech informovat?

Jak jsem se s tím vyrovnávala? Velmi těžko. V době, kdy jsem pro KT začínala psát zahraniční zpravodajství, zuřila válka na Blízkém východě a Evropa mluvila o uprchlické krizi. Nedalo se vyhnout krutým zprávám, videím a fotografiím zachycujícím lidskou zvrácenost, příběhům zoufalých rodin a trpících dětí, což jako matka nesu vždy zvlášť špatně. Nejednou mě to stálo bezesnou noc i nějaké ty slzy. Postupně jsem se ale naučila si tyto věci nepouštět tolik k tělu, i když je to asi za cenu jistého okorání. Zklamání z počínání mnoha duchovních, kteří nezvládli svou sexualitu a svou moc nad druhými, to je zase jiná kapitola. Jak možná čtenáři vědí, působím řadu let také jako dobrovolnice ve vězení, takže si nedělám o lidstvu přílišné iluze, a to, že někdo z kněží žil „dvojím životem“ a někomu ublížil, mě samo o sobě nešokuje. Nepříjemné je ale vždy zjišťovat, co přesně se událo, abych mohla čtenáře co nejpravdivěji informovat. Ti si totiž zaslouží znát skutečnost – je to nezbytné k tomu, aby se mohli pravdivě dívat na svět, církev i svou vlastní křehkost a aby se orientovali v záplavě informací a jejich výkladech i souvislostech. Napomáhat tomu je naše práce. Jednu noc jsem tak třeba strávila nad čtyřsetstránkovou vyšetřovací zprávou někdejšího kardinála Theodora McCarricka, která mě zbavila i iluzí o lidské sexualitě. Naopak zevrubné studium materiálů kolem kardinála George Pella mě přivedlo k soukromému předsvědčení, že čin, za který byl dokonce držen ve vazbě, skutečně nespáchal. Každopádně tato práce dokáže být velmi stresující a často i dost osamělá. Rozhodně nemohu říci, že by mi psaní o těchto nepěkných tématech přinášelo radost a že by je čtenáři přijímali vždy dobře – spíše tomu bylo naopak. Nemohu popřít, že mě negativní, někdy až útočné reakce ze strany čtenářů včetně těch na vyšších pozicích církve leckdy dost mrzely.

Abychom předešli fámám: Proč vlastně odcházíš z KT?

Jeden z důvodů jsem právě naznačila – je jím velký stres, který se co týden opakuje. Blíží se mi padesátka a nevydržím už prostě tolik jako zamlada. Druhým důvodem je chuť zkusit ještě zase něco jiného, než jako novinářka poputuju do starého železa. A také potřeba věnovat více času své rodině, včetně stárnoucích rodičů z obou stran.

Tvé glosy lze slýchávat na ČRo Vltavě, budeš tam i dále? Budeš také dál psát knihy? A je pravda, že se budeš věnovat chovu lam alpak?

Na alpačky na naší velké šumavské zahradě rozhodně jednou dojde! Glosami na Vltavě, Plusu a v Lidovkách si na ně budu postupně vydělávat a čtenáři na mě určitě nadále narazí i v KT, alespoň příležitostně. A ano, knih mám rozepsaných hned několik a tentokrát možná ani nebudou jen o umírání a pohřbech. Jestli mi půjdou od ruky, se zájemci možná přesvědčí už napřesrok.