První čtení z knihy Kazatel nás vybízí, abychom se stejně jako dva učedníci sblížili se zkušeností svých omezení, s konečností pomíjivých věcí (srov. Kaz 1,2; 2,21-23); a responsoriální žalm, který na ně navazuje, nám nabízí obraz „trávy, která zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne“ (Žl 90,5-6). Jsou to dvě silná, možná trochu šokující připomenutí, která nás však nemají děsit, jako by šlo o „tabu“, kterému se máme vyhýbat. Křehkost, o které hovoří, je totiž součástí zázraku, kterým jsme. Pomysleme na symbol trávy: není rozkvetlá louka krásná? Jistě, je křehká, tvořená tenkými stébly,…