Obvykle si v těchto představách rodiče ani zdaleka nepřipouštějí, že by to mohlo být jinak, natož aby uvažovali nad tím, co si v takové chvíli počnou.

Když si naše dítě rozbije koleno, přijde o oblíbenou hračku, ztratí kamaráda nebo neuspěje ve školní olympiádě, na které mu záleží, většinou jeho bolest rychle rozeznáme, pochopíme a začneme celkem moudře řešit. Umíme dítě povzbudit, utěšit, nasměrovat novým způsobem; někdy společně najdeme řešení, jindy zajdeme k lékaři. Dřív nebo později se tak podaří bolest dítěte zmírnit, situaci zpracovat a uzavřít. Někdy dokonce dokážeme vyvodit ponaučení, které dítě pozitivně formuje a posune ho kupředu.

Tři předpoklady

Běžná trápení našich dětí většinou dobře zvládneme ze třech důvodů. Zaprvé máme osobní zkušenosti s podobnými situacemi a víme tak, co se při jejich řešení už opakovaně osvědčilo. A té zkušenosti důvěřujeme. Zadruhé věříme nebo víme, že jde o situace časově omezené, které se dřív či později zpracují a pominou. Máme naději. A zatřetí si dokážeme na řešení těchto trápení najít sílu a čas.

Jenže v životě člověka existují situace, kdy tři zmíněné předpoklady nemusí být naplněné, nebo dokonce ani nemohou: když se rodičům narodí dítě s postižením, když utrpí autonehodu s trvalými následky, když propadne závislosti, když smrtelně onemocní, když u něj propukne vážná duševní porucha, když přijde o jednoho z rodičů nebo sourozenců, když se stane obětí sexuálního zneužívání, když nechtěně způsobí ztrátu na životě jiných lidí atd.

Skrze rodiče k dětem

V takových situacích jde většinou o první případ v široké rodině, a tak neexistuje přímá zkušenost, ze které by dítě nebo rodič mohli vycházet. Současně je jisté, že jde obvykle o záležitost dlouhodobou či trvalou, není tedy možné se sytit nadějí, že brzy pomine. A ve většině případů jde o situaci, ve které rodiče potřebují znovu a znovu někde nabírat sílu, protože oni svému dítěti chtějí být oporou po celé měsíce a roky.

Péče o trpící děti je častým tématem společenské debaty. V některých oblastech je velmi dobrá nebo se alespoň zlepšuje. Někdy je nedostupná finančně, jindy kapacitami a chybějícími počty odborníků. V řadě případů se o ní rodiče dokonce nedozví vůbec nebo velmi pozdě, protože informace neplynou systematicky. O péči věnované rodičům těchto dětí se však mluví ještě méně. A přitom když dokážeme efektivně pomáhat rodičům, zlepšíme tak i kvalitu života jejich dětí.