U babičky a dědečka z maminčiny strany, Kristiny a Františka Zapletalových, jsem ale byla často od malička. Vyrůstali jsme, já s bráchou, uprostřed lesů a luk. I když jsme byli hodně malí, babička si nás posadila na menší dřevěný vozík zvaný žebřiňák a vezla nás na louku pro „futro“ – tak se nazývala nasečená tráva pro krávu a kozu, které měli. Babička sekala a nakládala trávu na vozík, brácha ji omylem vyhazoval zpět.

Tehdy jsem si říkala, jak krásné by bylo napsat něco o přírodě, kolik krásných tvorů žije na louce a na poli.

Pili jsme teplé mléko hned po nadojení, jedli doma dělaný tvaroh a každý pátek pekli koláče. Také jsme s babičkou rádi prali, všude bylo plno mlhy, v koupelně nebylo vidět ani na krok. Dědeček byl tak mrštný, že nám dětem i v sedmdesáti letech trhal třešně na stromě, lezl jako veverka a házel je dolů. Moc si přál, aby nám mohl koupit stan, takové obyčejné áčko, a pak se nám ho pokoušel vyrobit z fóliovníku a igelitu. Bylo v něm jako ve skleníku, ale byli jsme šťastní, že máme svůj stan.

Pozor na rulík zlomocný

Babička Kristina byla dcerou hajného Karla Slováčka. Tatínka jí zabili pytláci. Znala všechny lesy v okolí, chodili jsme sbírat maliny, hledali hřiby i největší strom v okolí, učila nás poznávat rostliny a varovala před těmi nebezpečnými, jako třeba: „Toto je rulík zlomocný, od kterého není pomoci.“ Jak se vyrovnala se smrtí tatínka, nevím. Byla nadaná, ale po měšťance nesměla studovat. A tak denně chodila pěšky k Baťovi do továrny ve Zlíně, než začaly jezdit autobusy a otevřely se dívčí internáty. Protože měla dobrou paměť, často nám vyprávěla příběhy z mládí, o víře a salesiánech, kteří před příchodem komunistů působili ve Fryštáku. Nepamatuji se, že bychom se společně modlili, její příběhy byly o přítomnosti Boha v životě lidí, o válce, partyzánech, a kolik škody způsobil komunismus.

Byl to krásný čas

Chodili jsme s babičkou pěšky na pouť do Štípy a na Hostýn. Básničku o ní a její mamince napsal místní kněz Theodor Zamykal (viz vlevo). V létě jsme u ní spávali dlouho, stále vidím ty obrovské nadýchané peřiny. Ze spaní nás někdy vyrušili mlékaři, když přijeli pro mléko k babičce do sběrny a ty hliníkové konve házeli z vlečky, což bylo jako hromobití. Na její radu jsem se stala mlékařkou, prý abych byla jako doktorka v bílém plášti. Chodili jsme na pole, do řepy a na mandelinku, sušilo se seno a já trochu pomáhala. Měla jsem kamarádku, na poli jsme vařily lízačku z trnek a se dvěma šátky si hrály na víly a tančily na louce. Pak nás osud rozdělil a potkaly jsme se až v hospici v Rajhradě, kde ona byla zdravotní sestrou a já na přednášce.

Jako rodina jsme se jinak scházeli na hodech, narozeninách a zabijačkách. Strýc vzal kytaru a už se zpívalo. Byl to krásný čas.

Dyš sem šéł ze Ščípy 

P. Theodor Zamykal 

Dyš sem šéł ze Ščípy na Vitovú,
potkał sem paňmámu Slováčkovu.
 Cérečku vedła za ručenku,
očenko každé jak pomněnku! 

Pěkňučko obě mne pozdravily
jak na povel se zapýřily…
Až srdéčko mi poskočilo
– u Panenky ščípskéj právě bilo

poledne podzimní utěšené:
Gde si moje mládí opuščené?
Slunéčko mazlilo ten miłý kraj
 a v duši starca ozvał se máj! 

(báseň ze sbírky Aj to je Boží dar, vydalo Město Fryšták v roce 2010)