Vymýšlíme si na sebe různé úkoly, co budeme nebo nebudeme dělat – od fyzické aktivity přes půst, pobyt v přírodě až po rozhodnutí více se věnovat potřebným. Abychom se tak po čtyřiceti dnech o Velikonocích vrátili zpět do toho starého známého.

„Když jste na poušti proto, že vás to tam baví a vše je krásné, pak pouze kempujete,“ vyprávěl jeden pouštní mnich. „Na tom jistě není nic špatného, všichni přece potřebujeme odpočívat a poznávat krásy světa. Ale pouze kempujeme. A za nějaký čas sbalíme stan a vracíme se zpět do svého domova. Jenže teprve tehdy, kdy jsme na poušti, když na ní zásadně nechceme být, kdy nic neprobíhá podle našeho očekávání, a přesto na ní dobrovolně setrváme, dochází k našemu duchovnímu růstu.“

Nerosteme, držíme-li stále otěže

Žijeme ve světě nekonečných možností a zážitků a tušíme, že potřebujeme vědomě vytvářet opačnou polaritu – zmlknutí, ztišení, samotu, jednoduchost, odolnost, digitální detox. Co uděláme? Uměle si vytváříme podmínky pro přechodné hladovění, otužování, odmítnutí pohodlí.

Z hlediska našeho osobního i duchovního rozvoje je to pouze první etapa, kdy i přestože si například sáhneme až na dno svých sil, nejde až o takovou obtížnost, protože jsme to my, kdo činí všechna ta rozhodnutí.

Jednoduše řečeno, pokud se rozhodnu otužovat, jsem to já, kdo si řekne, kolik minut vydržím ve studené sprše, kdy budu držet půst, nebudu pít kafe; jsem to já, kdo si řekne, kdy, co a kolik. Tak můžeme pokračovat dál i přes sezení v tichu a meditaci…

To jistě není málo, ale nechceme-li zůstat jen u toho, potřebujeme udělat další krok – kdy si už omezení nestanovujeme. Kde přijímáme ta omezení, která přicházejí, a kdy zažíváme, že bychom tak rádi byli někde jinde, dělali něco jiného, sami si o svých krocích rozhodovali.

Zůstat s tím, co musíme přijmout

Je důležité umět si dávat omezení, ale stejně tak umět je akceptovat a vydržet a nehledat způsob, jak se jim vyhnout. Běžně tomu říkáme přijmout kříž. Víme, že je nesmyslné si ho vymýšlet, vyrábět nebo tesat.

Jistě je otázkou, co by mohlo být dobrým cvičením pro naši mysl. A to nejen pro naši praxi, ale především abychom jen postně nekempovali. Abychom zůstávali i na místě, kde se setkáváme s problémy, lidskou malostí a nedostatky, kdy je to jinak, než bychom potřebovali, kdy jsme například naštvaní, vyčerpaní, bez víry, naděje. Jako kdyby se nám chtělo z pouště utéct – a my přesto zůstaneme. Zůstaneme s tím, co musíme přijmout a co je v rozporu s tím, co by chtělo naše já.

To není postoj pasivity či rezignace, nýbrž naopak aktivního přijetí. Je to cesta pokory.

Člověk, který v poušti na těch několik postních týdnů pouze kempuje, se v případě komplikací vrací. Protože mu něco schází, nemá vodu, je horko, vše je náročné, nedává to smysl. Ovšem ten, kdo se přesto rozhodne zůstat, ví, že studnu, kterou potřebuje najít, nenajde jinde než v sobě.

Ten, kdo ví, kde hledat vodu

Možná se v této době na chvíli zastavíme a zamyslíme, jestli něco na naší poušti nemůžeme dělat jinak. Najdeme si k tomu prostor ticha, kdy zmlkneme a budeme naslouchat. Jestli se nelze jednoduchým vnitřním krokem nebo změnou postoje posunout z pozice toho, kdo jen kempuje, kterému nastaly obtíže a právě mu dochází voda, do pozice toho, kdo ví, kde vodu hledat. To neznamená, že ji bude mít stále k dispozici a do zásoby. To neznamená, že mu nebude horko, že vše bude krásné a růžové.

Znamená to, že ví, že i přesto a právě proto má takové hledání hluboký smysl. To určitě není málo. A jestli si k tomu sedne do ticha, otevře Písmo, naslouchá trablům svého dítěte, společně beze slov kráčí se svým partnerem či pozoruje přírodu nebo cokoli jiného, to vše je součástí toho, být na poušti. A to nejen na oněch pár týdnů, nýbrž během celého roku.

Vstoupil jsem a nevím kam

Vstoupil jsem a nevím kam. Duch můj v nevědění žije A přece tím silnější je. Místo, kam jdu, neznámé je, leč jak jsem tam dorazil, nevěda, co se to děje, všechno jsem hned pochopil. K vysvětlení nemám sil: duch můj v nevědění žije, a přece tím silnější je. Vědění, nad které není, plné míru, svatosti, v temné hloubce osamění procítěné v radosti nad tajemstvím, které ctí duch, jenž v nevědění žije a který tím silnější je. Poznáním proniknut zcela byl jsem v sebe pohroužen. Ztratil jsem vědomí těla a můj cit byl otupen,

zatímco duch, svoboden, beze slova volně žije a právě tím silnější je. (…) Vědu, jež se v kráse třpytí na vrcholku nejvyšším, nelze si však osvojiti ani cvikem, učením. Pokora je vítězstvím, jímž každý duch silnější je, jestli v nevědění žije. Chce-li kdo z vás poznati ji, pak ta věda spočívá na citu, který se zpíjí pravdou, již Bůh ukrývá. Jeho milost schopnost dá duchu, který silnější je, byť i v nevědění žije. Poezie sv. Jana od Kříže (Karmelitánské nakl. 2003)