Naše pomoc se někdy podobá spíše obchodu než nezištné pozornosti bližnímu. Někde vzadu číhá stále přítomná otázka: A co z toho budu mít? Snad dobrý pocit, že jsem někomu pomohl, a pohled na bídu se mě tedy už netýká? Nebo tzv. „čisté svědomí“ před druhými, protože pomáhat se přece jenom má, a já to tedy musím někde projevit? Nebo je to jen reakce na emoce, které ve mně nouze druhých lidí vyvolává? Případně mám strach z účtování po smrti a vidím, že Ježíš soudí podle pomoci bližním, v nichž je přítomen on sám? Nebo si snad uvědomuji, že opravdu platí to, co říká Ježíš - že bližní je každý…