Označit Tichou poštu jako rodinný film má hned dvojí opodstatnění. Tím prvním je vše výše popsané, navíc se děj odehrává na půdorysu několika málo rodin a hlavními hrdiny jsou děti. Za druhé se o jeho vznik přičinila jedna tuzemská umělecká rodina. Podle stejnojmenné novely spisovatele, skauta a politického vězně Jiřího Stránského (vydal ji v roce 2002) vytvořila scénář jeho dcera Klára Formanová spolu s Jánem Sebechlebským, který se poté ujal režie. A před kameru přivedl Klářinu dceru Antonii a švagra Matěje. Pro ústřední role ovšem autoři, jak už padlo, vybrali dvacet dětských herců, a to z 600 uchazečů. Hlavními hybateli celého napínavého děje se pak stali tři z nich: Eliška Dytrychová jako čtrnáctiletá Anka a Theo Schaefer a Jakub Král coby jedenáctiletí spolužáci – Čech Jíra a Němec Jochen.

Vědět, co je správné

Příběh nás přenáší do předjaří roku 1945, na krkonošskou hranici mezi Reichem a protektorátem, do vesnické pospolitosti narušené napětím mezi Čechy a Němci a vlastenci a udavači. Jíra s Jochenem, jejichž klučičí přátelství překonává i oficiální doktrínu německé nadřazenosti, náhodou v lese narazí na sestřeleného francouzského pilota Pierra a rozhodnou se ho zachránit. Pierre je vážně zraněn a nutně potřebuje převoz do nemocnice ve vzdáleném městečku. Pro svůj plán kluci záhy získají nejen některé dospělé, ale především své kamarády z okolních vesnic, kteří si pak zraněného potají „předávají“ jako titulní tichou poštu.

Zasněžená krajina, pes a koník i potemnělé vhledy do roubených chalup (film se natáčel ve skanzenu v Zubrnicích, v Jizerských horách a na dalších malebných místech Čech i Slovenska) v divákovi snadno vyvolají vzpomínku na kultovní Tři oříšky pro Popelku. A záhy se přistihne, že jako u pohádky svírá ruce v klíně, aby dětští hrdinové i tentokrát unikli německým vojákům, kteří pročesávají stavení ve snaze Pierra najít a ztrestat všechny, kdo mu pomáhají; že si upřímně přeje, aby přelstili slizkého německého důstojníka Gollwitzera (Roman Poláčik) a ten došel zaslouženého trestu; aby rodina Soukupových – neohrožená Anka, její bratr Jíra, malý Vašík i jejich rodiče v podání Matěje Hádka a Judit Pecháček – vyšla z riskantního podniku bez újmy; aby se Jochen znovu shledal se svým otcem (Karel Dobrý), kterého odvedli k wehrmachtu.

Zlo není na plátně přímo zobrazováno, ač je v náznacích jasně přítomné a autoři nedovolí zapomenout, že ze zbraní, ukazujících se sem tam v záběru, může pod sebemenší záminkou vyjít smrtící výstřel. Rovněž poprava „zrádců“, kterou kluci v jednu chvíli náhodou zahlédnou, je spíš jen naznačena. Bez obav tedy do kina mohou přijít i děti o něco mladší než sami protagonisté, jak si tvůrci Tiché pošty přejí a jak také nabízejí učitelům dějepisu, pro něž dokonce připravili metodické listy.

Solidarita, která zachraňuje

O to větší prostor dostává ve snímku dobro: obyčejný neokázalý soucit a solidarita, které dětští hrdinové přirozeně žijí a poměrně snadno k nim přesvědčí i své dospělé. Jak tisku řekl režisér Ján Sebechlebský, „síť solidarity a vzájemné pomoci“, kterou děti navzdory nebezpečí vytvořily, aby pomohly neznámému člověku v nouzi, je „silným symbolem naděje v beznadějné době“. To je poselství, jež i do dnešních dnů promlouvá zvláště silně.

Tichá pošta je příběh založený na skutečných událostech. Jiřímu Stránskému jej v komunistickém lágru vyprávěl jiný vězeň, jejich přímý účastník. Scenáristé tohoto muže pojmenovali Josef Vičan a jeho roli ztvárnil působivý Matěj Forman. Taktéž sestřelený francouzský pilot je dílem skutečnosti. Velmi pravděpodobně byl příslušníkem stíhací jednotky Normandie-Němen, jež na sklonku války bojovala proti nacistickému Německu na východní frontě. Pouze jeho skutečné jméno už dnes nikdo nezná.

Tichá pošta. Režie Ján Sebechlebský (Česko/Slovensko/Srbsko 2025), v kinech od 27. 2. 2025