Neposlala byste nám pak prosím výtisk s tímto rozhovorem? Novináři sem občas chodí a to, co napíšou, my potom dáváme babičkám. Udělá jim radost, když si mohou o sobě přečíst.

Pošlu ráda. Na co se vás ti novináři nejčastěji ptají?

Zdeněk: Jak jsme se sem dostali, což souvisí s nedostatkem bydlení pro studenty. Tento projekt vzešel z iniciativy radních na Praze 6. A pak se někdy novináři ptají na smlouvu, ne na tu nájemní, ale týkající se našich povinností tady. (Při rozhovoru sedíme v zimní zahradě domu, u vedlejšího stolu se schází nad stolní hrou scrabble několik starších dam. Jedna z nich ukazuje na krabici pod oknem: „Omlouvám se, že vás přerušuju, Zdeňku, to jste sem dal vy? Tady se to hrozně plete, nemohl byste to prosím uklidit?“ Zdeněk ji ubezpečí, že ano. Rovnou se tedy zeptám:)

Patří mezi vaše povinnosti ve smlouvě pomoc seniorům?

Jan: Není to povinností, záleží na nás, jaká pravidla si se seniory nastavíme, ale máme štěstí, že mají pochopení, že se v první řadě musíme věnovat škole a až poté jim. Ovšem když potřebují pomoct, mohou nás kdykoli kontaktovat a my se jim pokoušíme vyjít co nejdřív vstříc. Mají naše telefonní čísla, případně na vrátnici deníček, kde nám nechávají vzkazy. Jde často o drobnosti, pomoc s nastavením televize, telefonu, internetu, což mnohdy vyřešíme jedním kliknutím na správné tlačítko. Ve smlouvě máme stanovených 10 hodin času měsíčně vyhrazených pro seniory, někdy je to více, jindy méně, jako třeba ve zkouškovém období. Ale vždycky se dokážeme domluvit, jsou tu vstřícní lidé a skvělé vztahy. Někdy nás volají k problémům, jež by mohl vyřešit technik, který sem jednou za čas dochází, ale stejně volají nás, protože k nám mají bližší vztah a chtějí si také popovídat. Rádi poslouchají, jak se „koukáme na svět“ my, a pak řeknou své. 

Zdeněk: Máme výborný vztah i s personálem. Jsou momenty, kdy třeba klient upadne a ošetřovatelky nemají sílu ho zvednout, a tak pomůžeme. Rád kutím, tudíž není problém něco sešroubovat nebo vyměnit žárovku. A mám auto, což se také hodí. Mnohé z toho, co děláme, není ve smlouvě. Náš vztah je založen spíše na přátelství, dobrém sousedství.

Takový vztah nejspíš musel růst postupně.

Zdeněk: Ze začátku jsem se společného kontaktu trochu bál, že po mně budou lidé pořád něco chtít, ale musím říci, že za celou dobu, kdy jsem tady, mi skoro nikdo ze seniorů na dveře nezaklepal. Komunikujeme totiž přes vzkazy na Whatsappu. Vědí, že jsme tady, a mohou se na nás kdykoli s čímkoli obrátit. Nikdo toho ještě nezneužil.

Před chvílí jsem viděla příklad toho, že i v drobnostech musíte být vnímaví.

Jan: Empatie je důležitá, to zkoumali hlavně ve výběrovém řízení radnice, kterým jsme museli projít. Ale důležité bylo i to, jak mluvíme. Naši spolubydlící často špatně slyší, mají naslouchátka a je potřeba s nimi mluvit hodně zřetelně, nahlas, občas pomaleji. 

Zdeněk: A musíme také trochu upravit slovní zásobu. Nemůžeme se s nimi bavit tak, jak běžně komunikujeme mezi sebou. 

Jan: Ale často se stává, že oni překvapí nás. Na pravidelném setkání jedné paní zvonil telefon, ona ho zvedla a říká: „Musím to skipnout, jsem busy.“ Takové anglicismy! Hned jsme na to navázali debatou o vývoji jazyka. Vnímal jsem, že je opravdu zajímá, jak mluvíme my, mladší generace.

Takže ta vstřícnost je vzájemná.

Zdeněk: Kdyby tady s námi nebyli spokojení, nemohli bychom tu být. Dovedu si představit, že ne všude by taková spolupráce fungovala, ale Praha je velkoměsto a lidé tu jsou jiní, otevřenější… Pocházím ze Sokolova, sudetské oblasti, takže dokážu porovnat. 

Jan: Souhlasím, já jsem z Olomouce, ale také mě překvapilo, jak liberální zdejší senioři jsou – možná je to i tím, že většinu obyvatel tvoří dámy. Obohatila mě třeba otevřená debata o pozicích žen v dnešní společnosti.

Zmiňujete pravidelná setkání se seniory. Jak s nimi tedy trávíte čas?

Zdeněk: Studuji na Fakultě tělesné výchovy a sportu, a tak s nimi cvičím. Stalo se mi, že ve škole jsem měl poměrně těžkou zkoušku ze zdravotní a tělesné výchovy, ale vytáhl jsem si otázku Senioři. Hned jsem „to tam nasázel“, ta praxe tady mi pomohla. 

Jan: Moje studium je režie a dramaturgie činoherního divadla na DAMU a se seniory mívám Literární kroužek. Jednou jsem za nimi přišel hladový přímo ze školy. A jedna paní vytáhla svačinu: „Něco jsem ti nachystala.“ 

Zdeněk: Když nám něco dávají, těší nás to, ale ve smlouvě máme, že nemůžeme přijmout nic materiálního, a ani bychom to nepřijali. Smlouva je pouze administrativní nutnost, ale i bez toho bychom si žádné peníze od nich nevzali. 

Jan: Já si občas vysloužím banány, jablka, hrušky. A jednou jsem dostal i máslo.

Kromě ovoce, čokolád a másel, čím vším vás senioři obohatili?

Jan: Je milé, že nás často oceňují už jenom za to, že tady jsme. Třeba řeknou: „Máte nadšení a stačí, když se usmějete, pozdravíte nás.“ Až si připadám hloupě, že se svými prarodiči netrávím tolik času. Tito lidé mě obohatili i způsobem, jakým se vypořádávají se stářím a s bolestí, těžkostmi, blízkostí svého odchodu. Jsou to bojovníci, mají za sebou těžký život, přesto se usmívají a mají v sobě neuvěřitelnou sílu. 

Zdeněk: Spousta z nich i přes bolest páteře, rukou či nohou vstane a jde si s námi zahrát karty. Mají úžasnou životní energii.

Když jdete po ulici a potkáváte cizí starší lidi, vnímáte je najednou jinak?

Jan: Ani ne, vyrostl jsem ve skautu a vždycky mě bavilo pomáhat potřebným. Možná teď o to víc. Zdeněk: U mě je to stejné. Ale s jedním dodatkem: u starších lidí se často říká, že bychom měli být tolerantní k tomu, když jsou nerudní, protože jsou bolaví, unavení životem. Nemyslím si to. Buď je starý člověk v pohodě a takový byl po celý život, nebo v pohodě není a nebyl ani předtím, jen to třeba dokázal dobře skrýt. Ti lidé tady mají velké bolesti, diagnózy jako každý jiný, a stejně přejí druhým jen to dobré. Takže víc rozlišuju, kdo si tu úctu zaslouží díky tomu, jaký je uvnitř, a kdo ji vyžaduje jen na základě svého postavení nebo role. Zdejší lidé mě utvrdili v tom, že i přes velké bolesti si člověk může udržet nadhled a dobrou náladu. A k těmto lidem mám velký respekt a úctu.