Když jsem na studiích v Brně jednu takovou objevil a našel odvahu naznačit jí, že bych ji rád někam pozval, poněkud zachmuřeně, ale velice laskavě odvětila, že ji to táhne do kláštera. (Nakonec si našla nesmírně dobrého manžela a mají spolu kupu neobyčejně šikovných dětí. Takže to dopadlo jinak, ovšem dobře.)
„Hospodine,“ modlil jsem se po vyslechnutí té zprávy, která se zdála špatná, ale po letech se ukázalo, že byla převelice dobrá, „co včil?“ A tak jsem mu poprvé v životě položil otázku, jak to vidí on. „Já mám svoje sny a plány. A co tvůj sen o mně?“
Jednou v následující neděli, bylo to…
