Před vícero léty jsem pracoval v jednom ústavu sociální péče. Pečovali jsme tam také o těžce postižené děti, které se pro své postižení nemohly ani hýbat. Celé dny tak proležely a dívaly se do stropu. Na jednoho z nich vzpomínám. Jmenoval se Zdeněček. Milý, ale velmi nemocný chlapec, jemuž se kvůli jeho postižení stále zvětšovala hlava. Když jsem jednoho dne stál nad jeho postýlkou a díval se na něj, udělal jsem mu na čelo křížek. Nevím, zda a do jaké míry mě vnímal. Neuměl ani mluvit. A já jsem s ním nemohl nijak jinak komunikovat a poznat, co vnímá a jak. Později se stalo, že mým…