Jenže svobodný a nezávislý člověk se snadno ocitá v osamění. Měl by být v posledku na vše sám a na to v mnohém nemá. Pokud to uzná, může celkem snadno „přehodit výhybku“ a věřit, že Bůh doplní vše, na co člověk nestačil. Mnohdy se to stane, ale ne vždycky. A zažil-li někdo ve svém životě těžké zklamání, může se stát nedůvěřivým i vůči Bohu, ačkoli se považuje za věřícího.
Je totiž rozdíl mezi tím, kdy je člověk věřící v tom smyslu, že o Bohu jen ví a občas s ním počítá, nebo kdy je vztah k Bohu skutečně důvěryplný, tedy naplněný respektem, úctou a důvěrou. Taková plnost důvěry může být…
