Vánoční oběd s chudými označujete za vrchol celoroční služby chudým. Proč právě ten?

Protože Vánoce jsou rodinný svátek a pro nás v komunitě je přirozené slavit je s naší rodinou, která je v tomto případě jen o něco širší než ta, pro niž prostíráme u sebe doma. S lidmi, kteří s námi jedí vánoční oběd, se známe. Kdyby šlo o náhodné hosty, které bychom potkali jednou v roce o Vánocích, nikdy by se ta akce tak nevydařila, protože by chybělo ono přátelské naladění jedněch na druhé. Se všemi se známe jménem a každému hostu předem doručujeme osobní pozvánku. Ty, kdo chtějí pozvání přijmout, registrujeme, abychom věděli, s kolika hosty počítat. Tentokrát to bylo v Praze přibližně 200 příchozích, v Brně 150, ve Zlíně kolem 40 a v Olomouci zhruba 80.

Jak se vůbec lidé z okraje společnosti stanou vaší rodinou – jak se o Sant’Egidiu dozvídají?

Většinou už si nás najdou sami. V Praze, kde sloužíme nejdéle, se o nás obecně ví, a říká se dokonce, že naše obložené chleby, které chudým lidem dvakrát týdně nosíme, jsou jako od maminky (smích). Na vánoční oběd v Praze pak přicházejí ještě lidé z jednoho domova pro seniory, kam už mnoho let docházíme, ač bohužel nemáme sílu chodit tam každý týden.

V domovech je ale snad o klienty postaráno?

Postaráno o ně je, jenže pokud si je nikdo na Vánoce nevezme k sobě, jsou tragicky sami. Člověk na okraji nemusí být jen chudý ve smyslu, že nemá co do pusy. Podle evangelia „chudý“ může být ten, kdo je nemocný, kdo žije ve vyloučené lokalitě, kdo je cizinec, kdo dožívá v ústavu nebo i bydlí u sebe doma, ale je sám. To všechno jsou lidé, kteří tradičně chodí i na naše vánoční obědy. A chodí rádi.

Zmínila jste cizince, což je už pár let i v naší zemi horké téma. Například ukrajinských uprchlíků – nejčastěji uprchlic s dětmi – tu s námi žije několik set tisíc.

Zrovna s ukrajinskými ženami s dětmi, které známe od doby, kdy vypukla válka, jsme se sešli teď 4. ledna v Praze u františkánů, kde jsme oslavili Vánoce a nový rok, dali si společně kafíčko, něco dobrého k němu a popovídali jsme si. Nicméně Sant’Egidio se angažuje také pro další cizince a uprchlíky. Už několik let se nám například daří zajišťovat humanitární koridory, což znamená legální a důstojný přesun lidí z válečných oblastí nebo provizorních táborů do bezpečí. V praxi to znamená, že potřebný člověk odněkud z Afghánistánu či Sýrie anebo z libyjského lágru projde bezpečnostní prověrkou a pak se normální cestou letecky přepraví do Evropy, kde Sant’Egidio ve spolupráci s velkým množstvím farností i nevládních organizací garantuje jejich integraci. Aby se nemuseli rizikově protloukat, nýbrž získali zázemí a dokázali se rychle zařadit do zdejší běžné společnosti. V drtivé většině se nám to daří a tito lidé zůstávají v zemi, která je přijala – právě proto, že přicházejí do čehosi, co bychom mohli popsat jako určité rodinné zázemí.

Co je pro Sant’Egidio měřítkem úspěchu? V jakém bodě si řeknete: Skvělé, tento člověk už není na okraji?

Nejsme sociální pracovníci. Naši službu nehodnotíme podle toho, zda se někdo ubytoval, nebo ne. Ačkoli zrovna než jsme se sešly k tomuto rozhovoru, volala jsem do jednoho azylového domu, kam jsme s několika dalšími z komunity právě před Vánoci dovedli jednu pětašedesátiletou paní, cizinku, kterou jsme náhodně potkali, když jsme byli navštívit a zkontrolovat naše přátele na břehu Vltavy. Přežít v pětašedesáti letech zimu na ulici není snadné. A tak jsem měla opravdu radost, že se ji podařilo ubytovat, a po telefonu mě teď ujistili, že je s ní vše v pořádku. Takže „dostat někoho z okraje“ znamená i to, že se někoho povede třeba tímto způsobem vytáhnout z ulice. Na druhé straně všichni jsme svobodní lidé. I ti bez domova. Je na nich, jestli se rozhodnou třeba v tom azylovém domě zůstat, nebo odejdou. A s tím je potřeba počítat.