„Bylo mi přes čtyřicet a chtěla jsem se zapojit do nějaké činnosti ve farnosti. Zeptala jsem se pana faráře a on mi řekl, že o Charitu u nás pečuje starší paní a potřebuje pomoct,“ vzpomíná na začátky a dodává: „Tehdy jsme měly jen tři pokladničky - já, kolegyně a můj syn. Chodili jsme po Komíně po domcích a zbytek jsme vybrali nanejvýš v kostele.“ Zkraje lidé Tříkrálovou sbírku vůbec neznali a hodně odmítali. „Doslova nás vyhazovali, nadávali, říkali: nic vám nedám, co jste vy, ta Charita, to jsou zloději, a tak podobně. A jak jsme začínali, nevěděli jsme, co říci. Když přišla propagace v…