První díl, který roku 2020 vydalo nakladatelství Trinitas, vypráví o dětství v jižních Čechách, o čase studií, o odchodu do Říma. Jaké časové období života Karla Skalického zahrnuje tento svazek?

Druhý díl pamětí pokrývá celé jeho římské exilové období, to znamená čas od konce září 1956 do rozhodnutí vrátit se do České republiky, které Skalický učinil v květnu roku 1993. Do vlasti se vrátil v březnu 1994. Utekl přes ostnaté dráty u Dolního Dvořiště, když mu bylo dvacet dva, a vrátil se o čtyřicet let později jako šedesátiletý profesor Papežské lateránské univerzity.

Co znamenal Řím pro Skalického a co Skalický pro Řím?

Již o Velikonocích roku 1953 si Skalický uvědomil, že se nemůže zbavit vnitřního hlasu, jenž ho nabádá dát se na kněžství. Tehdy ho ještě utlumil, ale nedokázal ho, jak napsal, anulovat. „Zůstal ve mně jako latentní rozbuška, připravená zapálit nálož, až přijde její čas.“ Jelikož chtěl být po otci lesníkem, nastoupil záhy do Prahy na Vysokou školu zemědělskou, obor mechanizace. Hlas volající ke kněžství se ovšem znovu ozval a byl už tak silný, že se Skalický spolu s premonstrátem Pavlem Třebínem rozhodli utéci přes Rakousko do Říma. Útěk, o němž pojednává první díl pamětí, se podařil a oba, nejprve Skalický, pak Třebín, se přes zastávku ve Vídni a v Gerasu dostali do Itálie. Skalický však musel napřed do Toskánska poblíž Livorna, kde měla tehdy své letní sídlo Papežská bohoslovecká kolej Nepomucenum. Až po svátku sv. Václava se celé osazenstvo koleje vydalo vlakem do Říma a tam začal Karlu Skalickému první rok kněžské formace a studií na Lateránu.

A tím také začala jeho obdivuhodná církevní dráha.

V prosinci 1961 byl vysvěcen, v koleji zůstal do léta 1962 a pak mu začal kněžský život: nestal se kaplanem či farářem, nýbrž vychovatelem skupiny chlapců v Oratoriu sv. Petra v srdci Vatikánu (dnes na jeho místě stojí audienční síň Pavla VI.). Udělal si doktorát z teologie a filozofie a vytvářel také určitý most mezi Nepomucenem a kardinálem Ottavianim, který toto oratorium financoval a provozoval. Když začal koncil, rozhodl se Skalický doktorská studia a službu pro chlapce v oratoriu upřednostnit, ale po dosažení doktorátu se stal na koncilu tzv. assignatorem locorum čili uvaděčem - člověkem, jenž má na starosti v bazilice sv. Petra určitý počet koncilních otců. Odtud vzešla jeho skvělá kniha Radost a naděje (1968). Po příchodu kardinála Josefa Berana do exilu se stal vedle Jaroslava Škarvady jeho sekretářem. Zároveň působil jako oficiální duchovní správce českých emigrantů do Itálie, byl aktivním členem řady exilových podniků a institucí - Křesťanské akademie, Opus bonum, Velehradu a časopisu Studie, který mu jeho zakladatel Karel Vrána svěřil, ať ho vede jako šéfredaktor. Účastnil se mnoha dalších exilových setkání, konferencí či dialogů.

Jak se rozvíjela jeho pedagogická kariéra?

Jeho přítel, teolog Vladimír Boublík, který utekl v roce 1952 a již se etabloval na Lateránu, mu pomohl získat tam místo. Karel Skalický se brzy osvědčil jako výborný teolog a pedagog, posléze se stal kmenovým profesorem a vyučoval fundamentální teologii a rozvíjel tzv. religionisticko-teologickou specializaci, kterou právě Boublík na Lateránu založil a obhájil. Dále vyučoval na institutu Ecclesia Mater a na Lékařské a chirurgické klinice univerzity Sacro Cuore v Římě. Od začátku 70. let působil i jako kaplan školského řádu bratří maristů v římském EURu. Jejich generální představený ho poslal na přednáškové turné pro bratry v Jižní Americe a v Africe. A živě se účastnil i ryzího italského života, např. různých dialogů v politických otázkách.

Jak si Skalický jako rodák ze Šumavy zvykl v západní metropoli?

Myslím si, že z Karla Skalického se stal Říman. Prostředí mu vyhovovalo a dostalo se mu pod kůži. Mluvil a psal dokonale italsky, málokdo by tehdy poznal, že je odjinud. Při jeho mírné a laskavé povaze se mu skoro všude otevíraly dveře. Římské období znamenalo klíčová léta jeho života, Itálie byla jeho domovem. Řím, Tibera, Vatikán, moře, Alpy, Dolomity, přátelé, jídlo, ale také vážné teologické zápasy a život v samém centru církve. To nejdůležitější, co sem vnesl, je podle mého mínění jednak erudice a hloubka duchovního tázání, jednak tolerance k názorům druhých a životní potřeba dávat lidi dohromady a důvěřovat jim, ať to stojí, co to stojí.

Co obnášela praktická práce na pamětech? O jaké prameny jste se opírali?

Druhý díl psal pan profesor skoro pět let, a to téměř každý den. Má skvělou paměť, většinu života si vede deníkové záznamy a rovněž má obsáhlý soubor korespondence z celého světa. I tak se musel hlídat, aby kniha neměla tisíce stran. Nakonec je jich 535 a vybrali jsme do ní 245 fotografií. Jde o nejobsáhlejší a nejucelenější svědectví o katolickém exilu v Římě. A v plánu má pan profesor ještě třetí díl, pojednávající o jeho návratu domů a o tom, co tu aktivně prožíval a žije. 

Karel Skalický - Zdeněk A. Eminger: Vyznání na hraně času a věčnosti. Ve městě sedmi pahorků (CDK 2024)