Otevři své srdce příteli, aby ti byl věrný a tys od něho přijal do svého života radost. „Věrný přítel je balzám pro život“ (Sir 6,16), dar nesmrtelnosti. Příteli prokazuj úctu jako sobě rovnému a nestyď se jej předbíhat v povinnostech, které vykonáváš – přátelství nezná pýchu. Proto mudrc praví: „Nebudeš se stydět pozdravit přítele“ (Sir 22,25). V nouzi přítele neopouštěj, neutíkej od něj, nezrazuj ho, protože přátelství je pomoc v životě. Takto navzájem nosíme svá břemena, jak nás to naučil Apoštol (viz Gal 6,2). Jeho slova se totiž obracejí k těm, které objala tato láska, příznačná pro přátelství. Jestliže přátelé hledají vzájemný prospěch, když se vše daří, proč by si neměli pomáhat i tehdy, když jim teče do bot? Buďme jim ku pomoci radou, vynasnažme se je ze všech sil podpořit, vyjádřeme jim celým srdcem účast.

Je-li to nezbytné, buďme připraveni kvůli příteli vydržet i náročné okolnosti. Velmi často se člověk kvůli obraně nevinnosti přítele musí utkat s protivenstvím, nezřídka musíš snášet očerňování, povstaneš-li a odpovíš ve chvíli, kdy napadnou a obviní tvého přítele. Nermuť se, když ti něco takového začnou vyčítat. Pamatuj, co praví hlas spravedlivého: „Stihne-li mě kvůli příteli něco zlého, snesu to“ (Sir 22,26). V těžkých dobách se přítel osvědčí, kdežto v příhodných dobách se přítelem zdá být každý. Ale tak jako je v časech, kdy přítel zažívá nepřízeň, třeba trpělivosti a snášenlivosti, je i v dobách příznivých třeba projevit autoritu, zastavit přítele a upozornit jej, že se chová pyšně a začíná si o sobě příliš myslet.

Nádherně to vystihuje Job, který se sám ocitl ve složité situaci: „Smilujte se nade mnou, smilujte se, přátelé“ (Job 19,21). To není hlas plný beznaděje, ale hlas, který téměř kárá. Když jej totiž přátelé nespravedlivě napomínají, odpovídá: „Smilujte se, přátelé.“ Tím chce říci: měli byste mi projevit milosrdenství, ale namísto toho mě odsuzujete a napadáte. Takto se chováte k člověku, jemuž jste měli jako přátelé projevit účast ve chvíli zkoušky?

Synové, uchovávejte proto přátelství, které jste uzavřeli se svými bratřími. V celém lidském životě není nic krásnějšího. Mít komu otevřít své srdce, mít se s kým podělit o to, co v nitru prožíváš, mít komu svěřit tajemství svého srdce, mít po svém boku muže, který ti za všech okolností zůstane věrný, někoho, kdo se bude s tebou radovat ve štěstí a rmoutit se ve smutku, kdo tě povzbudí při pronásledování – to je skutečná útěcha v tomto životě. Vzpomeň si na ony hebrejské mladíky (viz Dan 3,16-21), jak dobrými přáteli byli! Od vzájemné lásky je nemohly oddělit ani plameny v rozpálené peci! Už jsme se o té příhodě zmínili. Svatý David správně říká: „Saul a Jonatan, spanilí a milovaní, nerozdělitelní v životě ani ve smrti rozděleni nebyli“ (2 Sam 1,23).

To je ovoce přátelství. Víra ale nemůže být přátelstvím zničena. Přítelem člověka nemůže být někdo, kdo se stal nevěrným Bohu. Přátelství je strážcem zbožnosti a učitelem rovnosti. Výše postavený se staví naroveň níže postavenému a naopak. Mezi lidmi, kteří jsou zcela odlišní, přátelství existovat nemůže, a proto musí obě strany projevit podobnou vstřícnost. Je-li to třeba, níže postavenému nesmí scházet autorita a výše postavenému zase pokora. Výše postavený musí níže postavenému naslouchat, jako by mu byl roven, jako by byli na téže úrovni – a ten jej zas má napomenout a pokárat jako přítel, ne že by si něco dokazoval, ale ze skutečné starosti a lásky.

David Vopřada: Kněžství v prvních staletích církve II. 4. – 5. století (Krystal OP, 2018)