Letos v létě vyzdvihl nezastupitelnou roli čtení papež František v listě o „hodnotě četby románů a poezie na cestě osobního zrání“. „Každý si v literatuře najde svou vlastní cestu. Já například miluji tragické autory, ale samozřejmě po vás nechci, abyste četli totéž. Každý si najde takové knihy, které promlouvají k jeho vlastnímu životu a stanou se skutečnými společníky na jeho cestě,“ svěřuje se v něm a pokračuje: „Četbu si musíme vybírat s otevřeností, údivem, flexibilitou, máme si nechat poradit, ale také se snažit upřímně najít to, co v každém okamžiku svého života potřebujeme.“

Svatý otec vypočítává vědecky podložené přínosy četby knih, jako jsou rozšiřování slovní zásoby a rozvíjení inteligence, fantazie a tvořivosti, lepší soustředění či nižší úroveň kognitivních poruch, stresu a úzkosti. To oceníme zvlášť v dnešní neurotické době. Navíc, píše papež, je literatura „jako dalekohled namířený na bytosti a věci pro zaostření na velkou vzdálenost, kterou každodennost hloubí mezi naším vnímáním a celkem lidské zkušenosti. Literatura je jako fotokomora, v níž lze zpracovat obrazy života tak, aby odhalily své kontury a nuance. Slouží tak k tomu, aby nám kladla otázky po smyslu života, k jeho účinnému prožívání“. A navrch knížky umožňují vidět očima druhých, ať už jde o autory či o jejich postavy. A to pak, konstatuje František, „rozšiřuje naši lidskost“.

Hledat zrnka naděje

Zatímco Svatý otec preferuje „tragické autory“, sama se vždy potěším u nejrůznějších příběhů ze života. Jednou takovou novinkou je letos sbírka reportáží skauta, novináře a cestovatele Jiřího Pasze Páchat dobro (Host 2024). Autor se podíval na různé kontinenty, do zemí zničených válkou, hladem, zlem mezi lidmi nebo přírodními pohromami a v každé z nich našel aspoň jedno zrnko naděje. Tato zrnka mají podobu odvážlivců a iniciativ, kteří se i v krajních podmínkách snaží „páchat dobro“ a budovat pro svou komunitu něco dobrého.

Ve Středoafrické republice to může být vzdělávání, ve Vietnamu úsilí o potlačení domácího násilí, v Nepálu boj žen z nejnižších vrstev proti sexuálnímu otroctví. Na třech stech stranách textu i autentických černobílých fotografií se potkáme s místními i s misionáři a humanitárními pracovníky, s hinduisty, křesťany i lidmi s vlastní vírou, s místy, jež známe jako „záchytné body dobra“ i ze stránek KT, i s těmi, o nichž jsme zatím neslyšeli.

Pasz své reportážní vhledy doplňuje zamyšleními nad velkými otázkami, které v něm jeho setkání probudila: Co je to naděje? Co je to vztah? Co je to pomoc? Co je to štěstí? Otázkami, které by měla ve čtenářích podněcovat každá dobrá četba.

Věřím, že si na těchto stránkách vyberete tu svou.