Ke službě ho povolal roku 1980 sv. Jan Pavel II. To však není jediný důvod, proč bychom měli jeho promluvám pozorně naslouchat.

Najdeš-li muže moudrého, vysedávej u veřejí jeho domu…“ Tímto biblickým výrokem začíná text na obálce knihy rozhovorů Můj život ve službě Slova (KNA 2015), který vyšel krátce po osmdesátinách kardinála Cantalamessy. Ve všech jeho knihách, kázáních i přednáškách lze najít skutečné perly. Teprve z vyprávění o jeho životě a lidském i duchovním zrání však člověku dojde, jak si ho Prozřetelnost připravovala pro službu kazatele Božího slova, kterou pak vykonával doslova po celém světě, a kolika výzvám ohledně změny smýšlení byl v životě vystaven. Narodil se v roce 1934 v malé obci ve střední Itálii poblíž Jaderského moře a pokřtěný byl Vinicio, podle hrdiny slavného románu Quo vadis. Z pěti dětí se dožil dospělosti jen on a starší sestra; jejich dětství silně poznamenaly válka a bída poválečných let. Asi v jedenácti letech nastoupil do školy ke kapucínům, kde byl řeholníkem jeho strýc. Tam při jedné duchovní obnově objevil své povolání, takže už v patnácti se stal kapucínským novicem a přijal jméno Raniero.

Zažil velmi přísnou předkoncilní formaci, která ho neodradila snad jen díky tomu, že byl z poválečných let na strádání zvyklý. Středoškolská studia na lyceu v Anconě mu otevřela nové kulturní obzory díky četbě světové beletrie a poezie; k oblíbeným autorům, jako byli Dostojevský, Tolstoj, Bernanos, Shakespeare, Péguy či Claudel, časem přibyla klasická literatura a posléze díla církevních otců, takže po kněžském svěcení byl vyslán na doktorské studium patristiky do švýcarského Fribourgu.

Na teologické fakultě vedené dominikány se studovalo v latině a základem byla Teologická suma Tomáše Akvinského. „Za tuto příležitost jsem Bohu opravdu vděčný, protože přejít od něj k moderním autorům bylo snadné; obrácený postup bývá velice klopotný,“ prohlašuje Cantalamessa po letech. Práci o Tertuliánově christologii obhájil na výbornou a se souhlasem představených se rozhodl u patristiky zůstat, proto se přihlásil na obor klasické filologie na Katolické univerzitě v Milánu. Záhy po obhájení závěrečné práce vyhrál konkurz a stal se docentem dějin raného křesťanství.

S Ratzingerem, Congarem i Balthasarem

V letech jeho postgraduálních studií probíhal II. vatikánský koncil a krátce po něm nastal slavný rok 1968, přičemž Katolická univerzita byla jedním z ohnisek protestů. Cantalamessa vzpomíná: „Studenti naší katedry se v tomto dění velice angažovali, ovšem čistě ideově, nikoli násilím. Pro mě osobně znamenalo toto období jakýsi další doktorát.“ Přiznává, že pokoncilní vření sledoval nejprve s jistým odstupem, po své formaci sympatizoval spíše s konzervativnějšími proudy. Díky živému dialogu s ostatními profesory a studenty časem přešel k umírněnému křídlu a ve chvíli, kdy vypukla kauza Lefebvre, již plně obhajoval koncil – a stojí za ním dodnes, ač si je vědom i různých „dětských nemocí“ v jeho pozdějších aplikacích či interpretacích.

Další velkou zkušeností byla práce v Mezinárodní teologické komisi, již ustanovil po koncilu papež Pavel VI., aby „byla ku pomoci Magisteriu, zvláště Kongregaci pro věci víry“. Cantalamessa byl jejím členem pět let, do roku 1981, za předsednictví Josepha Ratzingera (ten byl v té době jmenován v Německu arcibiskupem). Tam se poznal s vynikajícími teology, jako byli Yves Congar, Hans Urs von Balthasar a další. Například v otázce teologie osvobození hájil jednoho z jejích zakladatelů Peruánce Gutiérreze, ale rovněž se přimlouval za větší svobodu tohoto grémia vůči jiným vatikánským orgánům. „Zřejmě proto mi neprodloužili mandát o dalších pět let,“ směje se při té vzpomínce.

Ty jsi to Jericho!

Netají se tím, že zásadním duchovním milníkem pro něj byla zkušenost křtu v Duchu Svatém. O charismatických jevech mezi katolíky slyšel poprvé v roce 1975. Osobně nic takového nezažil, v tomto směru byl velmi skeptický a svým postojem se nijak netajil. Na první charismatické modlitební setkání se dostavil coby kritický pozorovatel. Sice ho kladně zaujalo, když vyslechl několik hlubokých zpovědí a zaznamenal mocné působení Ducha v lidských srdcích, přesto si následující dva roky držel kritický odstup.

V roce 1977 dostal zdarma letenku na ekumenické charismatické setkání v Kansas City (jen jako náhradník kolegy z univerzity). V letadle si četl článek k desetiletému výročí vzniku katolické charismatické obnovy, proložený svědectvími přímých účastníků, a dost ho to zneklidnilo. Následné setkání 40 tisíc křesťanů různých církví, kteří společně naslouchali Božímu slovu, chválili Boha písněmi a pod vlivem prorockých slov prosili na kolenou za odpuštění hříchu rozdělení křesťanů, to vše v něm vyvolalo ještě větší zmatek, ačkoli vnímal, že leccos je opravdu dílem Ducha Svatého. „Přátelé, kteří se mnou přijeli z Itálie, věděli o mém váhání a pochybách. Když sbor začal zpívat o pádu hradeb Jericha, pošťuchovali mě a šeptali: ‚Poslouchej, ty jsi to Jericho!‘ A měli pravdu,“ směje se po letech kardinál.

Pane, dávám ti poslední příležitost

Z Kansas City byl ještě pozván do jednoho exercičního domu v New Jersey na duchovní cvičení o Nejsvětější Trojici. Říkal si: „To mi přece nemůže ublížit, zůstanu. Pane, dávám ti poslední příležitost, abys mě přesvědčil!“ Po pár dnech se účastnil společné modlitby a v duchu si říkal: „Jsem synem svatého Františka. Co tu hledám? Co mi schází, co by mi mohli nabídnout tihle bratři?“ V tu chvíli vzal někdo Bibli a jal se číst úryvek z Lukáše, kde Jan Křtitel říká farizeům: „Neříkejte si v srdcích: naším otcem je Abrahám…“ Byl to přímý zásah. Cantalamessa se postavil, lámanou angličtinou vyznal svou přezíravost a poprosil přítomné bratry, aby se za něj modlili: jako by tím dal osobní svolení Pánu, aby rozfoukal popel a oživil v něm plamen Ducha, který už v něm dřímal díky přijatým svátostem i řeholním slibům.

Navenek se nestalo nic zvláštního, jen znovu a vědomě svěřil otěže svého života Pánu. Při modlitbě nad ním zazněla od bratří prorocká slova, jejichž obsah ani dosah v tu chvíli plně nechápal (jeho hlásání se tou dobou omezovalo na nedělní kázání; byl to hlavně pan profesor): „Zakusíš novou radost při hlásání mého slova.“ Jiný bratr přečetl úryvek ze Skutků, kde Pán posílá zdráhajícího se Ananiáše za Saulem, donedávna pronásledujícím křesťany: „Jdi, neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby donesl zvěst o mně pohanům, králům a Izraelitům.“

S Duchem Svatým v letadle

Ovoce křtu v Duchu Svatém, jak se této zkušenosti říká, poznal už při zpátečním letu do Washingtonu: žalmy v breviáři vnímal zcela jinak. Po letech k tomu říká: „Jedním z prvních důsledků příchodu Ducha Svatého je, že se vám Bible stane živou knihou. Už to není souhrn poučných pravd, předmět studia, ale živé Pánovo slovo, osvětlující naše každodenní situace, stav duše, otevírající nové obzory…“ Dále zakoušel nebývalou touhu po modlitbě, a k tomu i skutečnost, že se Duch přimlouvá v něm, skrze něj… K údivu všech, kdo znali jeho dřívější postoje, se stal po návratu do Milána pravidelným účastníkem charismatických modlitebních setkání. Známí to komentovali: „Poslali jsme do Ameriky Šavla, a vrátil se nám Pavel!“

A jak už to bývá, když člověk upřímně odevzdá svůj život Pánu, záhy se ocitne na další nečekané křižovatce. Při jedné osobní modlitbě jakoby viděl Ježíše vracejícího se od Jordánu, kde právě přijal své poslání, jak prochází kolem něj a říká mu: „Chceš-li mi pomoci hlásat Boží království, zanech všeho a následuj mě.“ Cantalamessa se domníval, že přece už dávno vše opustil, když se stal kapucínem. Až nyní pochopil, jak je bohatý: dobře placený a vážený pan profesor, obklopený množstvím zajímavých knih a projektů, oblíbený u studentů… Jakže, všechno to opustit a stát se potulným kazatelem Slova, po vzoru svatého Františka?!

Opustil slibnou kariéru

Naštěstí pro všechny, kdo později čerpali z jeho kazatelské služby, Raniero Cantalamessa tuto Pánovu výzvu neoslyšel. Po krátké rekolekci se vypravil za svým generálním představeným do Říma a poslechl jeho radu, aby si nechal rok na rozlišení; poté ono „povolání v povolání“ přijal. Řádový představený Pasquale Rywalski to prý tehdy komentoval slovy: „Zřejmě nám řeknou, že jsme se oba zbláznili. Ale za deset let nám třeba uvěří.“

V roce 2024 už snadno věříme, že za onou nečekanou „výhybkou“ byla tehdy Pánova ruka, stejně jako kdysi v životě matky Terezy nebo Alberta Schweitzera. Je však zajímavé sledovat aspoň ve zkratce celý proces obrácení tohoto vzácného kněze, od tradiční víry přes postoje katolického intelektuála až po objev živého Krista a moci jeho Ducha, v níž se pak učil sloužit. Zdálo se, že opustil slibnou kariéru kvůli čemusi nejistému a vlastně i nepříliš žádanému; nevěděl, kam ho ta služba dovede, ale nakonec mohl rozsévat Boží slovo po celém světě, napříč církvemi, od prostých lidí až po biskupy, papeže a státníky, několik desetiletí i prostřednictvím hojně sledovaného italského televizního pořadu na RAI 1.

Z jeho publikací a kázání by se dala citovat spousta skvělých úvah, nicméně nejdůležitější je zlatá nit, která je spojuje: živá osoba Ukřižovaného a Vzkříšeného. Raniero Cantalamessa inspiruje nehranou láskou ke Kristu, k jeho slovu a církvi, svou otevřeností pro vanutí Ducha, která se projevuje celoživotním postojem učedníka. To mu umožnilo vnímat vždy znovu znamení času a zůstat hlasatelem naděje, která neklame, protože je ukotvena v srdci vzkříšeného Krista. Zřejmě právě proto má jeho hlásání takovou sílu, proto je tak oslovující.

A když už ho pro jeho vysoký věk zřejmě stěží znovu pozveme na konferenci do Brna nebo na exercicie pro kněze, zkusme si znovu či poprvé otevřít některou z jeho vzácných knih, jež vyšly v češtině, například světový bestseller Život pod vládou Kristovou nebo jím nejvíc ceněný Zpěv Ducha – nedovolme, aby se nám na tyto poklady duchovní moudrosti jen prášilo.

Autorka je bývalá koordinátorka katolické charismatické obnovy v ČR a publicistka, pracuje pro nakladatelství Paulínky a Doron.