Společného setkání se mohlo ten den zúčastnit pět z osmi lektorů: Markéta a Milan Jiroutovi, Františka a Karel Diblíkovi a Pavel Pavliš.

Proč děláte tutory?

Milan: Protože to má smysl. Je to jedna z možných cest, jak vychovávat děti novým způsobem, kdy se reflektují jejich současné potřeby. Bavíme se o víře a křesťanství, přitom nejsme ideologičtí. Pavel: Pro mě je důležité, že jde o společnou práci s ženou – něco děláme spolu, což prospívá našemu vztahu. Františka: Nás to baví, protože vidíme, že se děti na setkání těší. V průběhu kurzu pozorujeme, jak se proměňují: naučí se vyjadřovat svůj názor a stát si za ním, jsou spokojené, že jim někdo naslouchá. A je úžasné, když i po skončení kurzu se setkávají a vytvářejí živé společenství. Karel: Přijde mi, že v té práci také rostu jako člověk. Zvyšuje to mé sociálně-pedagogické kompetence, které mi pomáhají stávat se snad i lepším otcem.

Kdy vám děti nejvíc naslouchají a vy vnímáte, že nad tématy opravdu přemýšlejí?

Františka: Oslovuje je, kdykoli mluvíme o sobě a sdílíme svou vlastní zkušenost. Nevadí, když mluvíme o tom, že něco nezvládáme, oni chtějí autenticitu. A hodně si všímají, jak fungujeme v páru. Markéta: Naše děti (15–17 let) naslouchají až poté, co dostanou dost prostoru mluvit o sobě a svých zkušenostech. Pak je zajímá, co říkáme my. Karel: Já bych tu otázku otočil. Jeden z principů kurzu totiž je, že my posloucháme děti. Snažíme se, aby ony mluvily, aby nad věcmi přemýšlely. Prostřednictvím her a aktivit dospívají k závěrům samy. My tam nejsme od toho, abychom jim kázali, ale abychom je doprovázeli na cestě k jejich poznání toho podstatného. Pavel: Důležité je, že děti mohou říct svůj názor, který nehodnotíme, protože pro něj mají svůj důvod.

Co je cílem kurzu, když jsou děti těmi, kteří sami formulují vlastní závěry?

Milan: Jedním z cílů je, aby děti a dospívající pochopili, že je pro ně důležité žít ve vztazích a že zdravým vztahům je potřeba se učit. Je třeba se učit komunikaci, říkat věci pravdivě, nebát se ptát, učit se dialogu a nesmířit se s tabu tématy – ani ve vztazích, ani v církvi. Dalším cílem je, aby se u dětí posilovalo sebevědomí a sebevnímání, aby si věřily a zdravě rostly. Třetí věc je, aby věřily, že svět je krásný, i když jeho součástí jsou těžkosti a zlé věci. Markéta: Například v oblasti sexuality se snažíme vyvolat úžas nad krásou – nad krásou našeho těla a jeho fungováním. Tím je chceme dovést k úctě, která jim bude pomáhat v jejich mravních rozhodnutích. Naším cílem není dětem říct, jak správně žít dobrý sexuální život, máme vyšší cíl: aby si děti svůj život nastavily na základě toho, že vědí, že sexualita je krásná a chtěná – a že právě o tu krásu stojí za to bojovat. Ony samy pak přijdou na to, které věci fungují a které ne.

Když mluvíte o kráse života, jakou další krásu máte na mysli?

Františka: Mně se to nejvíc spojuje se zázrakem života – když žasneme nad těhotenstvím, vývojem miminka a porodem. Z toho úžasu pak jasně vyplyne, co je a není dobré. A dále účastníci dobře slyší na to, když jim ukazujeme, že jsou krásní takoví, jací jsou (jako muž a žena), ale také že jsou důležití ve svých názorech. Milan: Těm starším je možné ukázat i krásu křesťanství v tom ryzím slova smyslu. V nevěřícím prostředí jsou většinou v menšině a je pro ně velmi těžké obhajovat pozice, které katolická církev drží. A tak jim na příkladech ukazujeme, že mezi psychologickými a odbornými radami na jedné straně a naukou církve na straně druhé není až takový rozdíl – leda jazykový nebo ve způsobu podání.

Na kurzu s dětmi probíráte řadu témat. Jaká sdělení považujete za nejdůležitější třeba kolem emocí?

Františka: Klíčové je sdělit, že emoce jsou přirozené a v pořádku, že všechny jsou ok. Snažíme se s dětmi emoce rozlišovat, dávat jim jméno. Máme tam čas, kdy se zabýváme smutkem, strachem, radostí, hněvem apod. Existují různá cvičení na to, aby se děti učily emoce rozlišovat a samy sobě rozumět. Jsou potom sebevědomější. Milan: Je to jako s cizím jazykem. Když ho umíte, jste v cizí zemi ve větším klidu. Když rozumí děti samy sobě, jsou v mnohem větší pohodě. A když víc rozumíte sobě, rozumíte víc i lidem okolo.

Co je důležité v rovině přátelství?

Pavel: Například se zabýváme zdravými přátelskými vztahy. Jak poznat, jestli opravdu jde o přátelství, nebo jen o falešnou pozici, třeba ze sociálních důvodů. Důležitou hodnotou v přátelství je respekt. Milan: Prostřednictvím určitých technik starší děti s překvapením zjišťují, že jejich nejbližší přátelé mají také špatné vlastnosti, jichž si pro ty pozitivní ani nevšimly. Karel: V dospívání je také důležité vědět, že v určitém věku je normální, když se vytváří velmi silná přátelství mezi klukem a klukem nebo mezi holkou a holkou. Že na tom není nic špatného. Františka: Často se nám stává, že děti potřebují slyšet, že i určitá vzájemná přitažlivost mezi jedinci stejného pohlaví během dospívání je v pořádku a že nemusí být definitivní. Chtějí se o tom bavit, protože se setkávají s příkrým odsouzením od svých vrstevníků, kvůli nimž pak pochybují sami o sobě.

Co důležitého s dětmi otevíráte ve vztahu k sociálním médiím?

Milan: Bavíme se třeba o tom, že perfektní vztahy, oblečení, akce či výlety po světě, které mnozí sledují na osobních profilech, jsou jen pozlátko. Nikdo nemá hvězdný život. Je důležité to vědět, protože sledování takových prozářených profilů jinak v mladých lidech vyvolává nepohodu. Pavel: Že jsme lektoři, neznamená, že jsme odborníci. S manželkou si na téma sociálních sítí zveme lidi, kteří se jimi zabývají profesionálně. Když s dětmi mluví někdo, kdo svět sociálních sítí dobře zná, jejich zájem se zvýší a jsou sdílnější.

Poslední tematické setkání u všech věkových kategorií se věnuje opravdovému štěstí a životnímu plánu. Jaké mají děti plány?

Pavel: Děti na poslední lekci přemýšlejí o tom, jaký život by se jim líbil. A třeba si to nakreslí. Markéta: Někdy zjistí, že o tom nikdy nepřemýšlely, a teď je to poprvé. Cílem nejsou úplně jasné výstupy. Říkáme jim: „Představte si, jaké to bude, až budete v našem věku.“ A ony se diví: „To jednou budu jako ty?“ Ty otázky spíš otvíráme, než abychom došli ke konkrétnímu závěru. Milan: Ti nejstarší by si domů měli odnést, že mají snít. Oni si to často sami nedovolí a drží se při zemi. Jenže bez představ ani nevíte, kam směřovat. Proto jim dodáváme odvahu ke snění a k fantazii. Karel: Ne vždy se životní plány řeší se stejnou intenzitou. Obecně platí, že je program sice výborně tematicky nastavený, ale nejzásadnější je vztah mezi námi všemi: aby děti viděly, že se mezi sebou máme rádi a že máme rádi je – že je přijímáme takové, jaké jsou. Všechna ta témata jsou jen prostředkem, nejsou cílem kurzu. Kurz je výborně vystavěný, ale to, co je důležité, je citlivost na potřebu přítomné chvíle, na potřebu skupiny a její dynamiky.